Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svět je malý

23. 8. 2011

ankch-katze.jpgCestou domů se Guy choval vzorně. Možná se mě jen pokoušel ukonejšit, abych polevil v pozornosti, kdo ví... V každém případě mě ale podcenil. Vždyť víte. Není první pet, kterého mám na starosti. Těžko bych spočítal, kolikrát na mě tohleto divadýlko zkoušel třeba jen Riki...
Takže jsem se usmíval, dál hrál toho klidnýho a nad všechny křivdy světa povznesenýho Asistenta, klidně jsem vtipkoval, ale při tom všem jsem z něj nespouštěl pohled.
Hlavou mi běžel zdánlivě nesouvislý tok myšlenek... Z nějakého důvodu jsem nemohl přestat myslet na Mimeu, a taky na Raula, který se vůči ní zachoval tak zatraceně velkoryse. Na všechny změny. A na ten tracer. Poslední tracer, o kterém Riki neví. Poslední, který ještě funguje. Později jsem si uvědomil, že myšlenka na tuhle malou, ale pro Iasona mimořádně důležitou věc nemohla být náhodná... Někdy ty instinkty zkrátka pracují za vás. Aniž byste si to uvědomili.
V tom autě mi to samosebou ještě nedocházelo. S uspokojením cvoka, užívajícího si pochybných výhod srandovně zastaralé terranských technologií jsem v  relativně dobré náladě sešlapoval plyn a občas mrkl na zajatce na zadním sedadle. Sdílel ho s dárkem pro Iasona a sotva se na něj vešel.
Slyšel jsem ho potichu zafunět, když se vůz v zatáčce mírně naklonil a velké černé pouzdro ho potisící udeřilo do kolenní čéšky.
"Sorry," usmál jsem se.
"Co to sakra vůbec je?" zamručel a odsunul pouzdro  na své místo. "Nějakej speciální mučící nástroj? Ta podělaná věc je obrovská."
"Mučící nástroj? Prvních pár dní určitě," uchechtl jsem se. Ne, vážně - z tohohle pozoruhodného, spontánně zakoupeného drahého daru jsem měl nehoráznou radost. Už jsem se nemohl dočkat, co na něj řekne Iason. Jestli bude taky tak fascinovaný jako já, když jsem ho v Praze zahlédl za naleštěnou výlohou.
"Překvapení," zapředl jsem a s uspokojením mrkl do zrcátka. Nemýlil jsem se - Guy fakticky zezelenal.
(No co... Kočky jsou škodolibé. To jste nevěděli? Tak teď to víte.)

"Kurva," slyšel jsem ho hlesnout. Podíval jsem se znovu. Trochu se hrbil a ve tváři měl výraz tak žalostný, že mi ho skoro začalo být líto. Koneckonců nevěděl, a ani vědět nemohl, co všechno ho čeká...
"Je ti zle? Mám zastavit? Guyi. Mluv se mnou."
"Ne. Dobrý..."
"Dejchej. Už tam budeme."

Krajina se tu zajímavě vlnila a hradba zachmuřenejch hor se začínala povážlivě přibližovat. Doufal jsem, že na tu nenápadnou okresku tentokrát odbočím správně - byla totiž fakt výborně schovaná. Brzy vjedeme mezi lesy a pak už budeme jen stoupat. Cítil jsem, jak se moje prsty na volantu podvědomě uvolňují. Zvláštní, jak moc se mi po klidu na šéfově akademii začalo stýskat. Neměl jsem sice ponětí, jak dlouho tu ještě budeme, a o Iasonových plánech jsem věděl ještě míň, ale tuhle dovolenou, tu jsem každopádně hodlal užít. Poslední dobou jsem se čas od času přistihl při pozoruhodné myšlence, že tuhle srandovní planetu začínám mít fakticky rád. A po přísném kastovním systému Amoi a po luxusu, který si většina tanagurské elity užívá, se mi nestýská ani co by se za nehet vešlo. Zajímavé...

Stáhl jsem okénko. Do auta vklouzla divná podvečerní vůně a stíny opuštěný lesní silnice nás spolkly jako přívětivé přístřeší. A pak se to stalo.

Právě jsem míjel to poslední rozcestí pod úzkou, mizerně zpevněnou silnicí, stoupající k ostrý zatáčce u Mariina dubu, tam, kde se mezi sromy na vteřinku zaleskne jezero... Náhodou, opravdu čirou náhodu jsem se tím směrem podíval. Ten nepatrnej záblesk v zapadajícím slunci, to nebyla voda. Tentokrát ne. Ze stínu mezi stromy blýskl naleštěný chrom...

Se srdcem v krku a nejcivilnějším výrazem, na jaký jsem se zmohl, jsem sáhl do kapsy a vyndal tu malou věcičku, která se většinu času tvářila jako běžný terranský komunikátor. Palcem jsem na displeji nalezl kanály dostupných tracerů. Jeden jasně červený bod žhnul na mapce jen necelý půlmetr za mými zády. Ten druhý, ten, který mě momentálně zajímal mnohem víc, rozhodně nebyl tak vzdálený, jak by podle všeho býti měl. Pohyboval se prakticky na dosah... A navzdory všemu si poklidně blikal.

Ten Riki je vážně pitomec.

 

                                                                 Pokračování příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

niera

(niera, 21. 1. 2012 20:24)

ahoj chtěla bych vás pozvastna můj blog..najdete tam nejen něco k počtení ale občas i nějaké moje tvorby :)
Máte moc hezký blog :) www.niera.blog.cz

Jejda, hned dvě nové kapitoly!

(efka, 30. 8. 2011 22:23)

Volejme sláva a tři dny se radujme :-) Teda, co to jen bude za dárek... Jestlipak se všichni poperou?

Díky.

(Michangela, 27. 8. 2011 13:57)

Zajímavý vhled do duše a mysli kocourka. Jsem docela zvědavá na pokračování. Hloupé kočičí asociace mi hází do cesty misky s mlíčkem či smetanou, ale doufám že zvítězí zvědavost a ten záhadný předmět na zadním sedadle:-D

:)

(larkinh, 25. 8. 2011 20:55)

Kočky mám ráda :) Katze je prostě sympaťák na entou :)

:-)

(Marssella, 25. 8. 2011 7:48)

Hehehe... Chudáček čičinka to rozhodně nemá jednoduché;-)

Re: :-)

(Lemur, 25. 8. 2011 10:28)

On to zvládne. Je to drsňák, i když přede...:D

ach ty kočky

(Kleio, 23. 8. 2011 22:18)

:D

Re: ach ty kočky

(Lemur, 24. 8. 2011 12:47)

Katze je zlosyn. Máme o rádi, ale...:D