Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vrní a vrní a vrní...

18. 11. 2009

ObrazekTvářil jsem se drsně. Tak drsně, jako ještě nikdy v životě, ale na rovinu - byla to póza. Zkuste se tak cítit, když se vám do očí hrnou slzy a někdo, koho jste právě připravili o poslední zbytek iluzí, vás jemně drbe na zádech.
"Jestli odejdeš," řekl jsem, "nakopu ti prdel."
Neřekl nic. Ale když moje ruka v pološeru nahmatala jeho obličej, zjistil jsem, že se usmívá. Našpulil rty - napůl polibek, napůl dotek, který by se klidně dal vyložit docela nevinně. Pro klid své rozklepané duše jsem se úpěnlivě ujišťoval o variantě druhé. Nechce mě. Nemůže mě chtít. Všechno, co doposud stačilo proběhnout, bylo jen experimentování. Pošetilé hrátky, aby se Iason cítil spokojenější.
Ale ne, nebál jsem se. Riki byl vždycky tak opatrnej, až to bralo dech. Citlivá stránka grázlíka z pouličního gangu je jednou z věcí, která mi na Rikim vždycky připadala úžasná. Převapivá sladkost pod drsnou pálivou slupkou... Nedivil jsem se, že se ho Iason nemůže nabažit.
"Riki?"
"......"
Znervózňovalo mě, že nic neříká. Znervózňovalo mě to paradoxně mnohem víc, než to, co dělá. Prsty, opatrně kroužící po mých lopatkách, sklouzly níž. Sjely na kyčel a pustily se kupředu po lesklé dálnici opasku na mých džínách. Dotkly se tepané spony a na nepatrnou chvilku zaškrábaly na kůži, jak se ji snažil otevřít. Přestal jsem dýchat. Spojenectví nebo ne - tohle už se vážně nedalo pokládat za nic jiného... Průšvih je, že jsem si zároveň uvědomoval, že neudělám nic, abych mu v tom zabránil. I když jsem věděl, že je to hloupost. I když jsem věděl, že to dělá z nejhoršího důvodu ze všech. Cítil se podvedenej. Vztek, který na Iasona měl, musel být obrovský. A byl tu samozřejmě ještě jeden důvod, ten nejsobečtější důvod na mé straně... Hrůza z toho, že se sebere, odejde a já pak Iasonovi budu vysvětlovat PROČ odešel.
Takže jsem to vzdal. Nechal události plynout, kulantně řečeno. Zkrátka a jednoduše jsem se v tom hebkém pološeru posadil a svlékl si tričko... Srdce mi tlouklo jako zběsilé. Žádné vrnění. Nic, co by mi tuhle chvíli usnadnilo - ale věděl jsem, že to ví. A že bude stejně něžnej, jako vždycky. 
Jsem, co jsem. Z důvodů zcela pochopitelných už pro mě tyhle záležitosti jaksi... nemají to správné kouzlo. Když si ale odmyslíte všechno to blbnutí, nezbytnou bouři hormonů, neodmyslitelně spojenou se sexem, všechno to instinktivní chňapání a tření, zbyde vám vlastně jen něha. Všechno to, co Jonathana Garfielda obvykle nutívá vrnět.
I kastrát může líbat a být líbán. Dotýkat se a být dotýkán. Milovat a...
Tak jo, doprčic, chtěl jsem to. V tu chvíli, kdy Riki ve tmě zamumlal něco nesrozumitelnýho a stáhl mě k sobě do peřin, jsem věděl, že je vymalováno. Že tuhle malou zradu završím, i kdyby mě měl Iason potom přizabít.
Ležel jsem tam a v žilách mi burácel adrenalin. Otázka času, kdy se někdo začne zajímat, co nás zdrželo. Zvlášť Iason je v tomhle směru nepříjemně jasnozřivej, ale na to jsem se v tom okamžiku zdráhal byť jen pomyslet. Rikiho kůže vysloveně žhnula, ale kočky teplo milují a já se dychtivě tiskl blíž a těsněji a nechal ho, ať mě zkoumá a ochutnává. Jeho jazyk chutnal povědomě - slzy a víno a jemný náznak smetany. Vždyť víte. Zakázané ovoce chutná nejlíp. Bylo zvláštní, být s ním v posteli sám. Být jediným objektem jeho dychtivého zkoumání. Teď už se naše oblečení válelo na podlaze, ale v okamžiku, kdy mi Riki neúprosně zvedl kolena a pokusil se zajít dál, než obvykle, postel zaskřípěla. Vydala tak příšerný, tak neuvěřitelně žalostný zvuk, až nás přiměla přistiženě strnout. Otevřel jsem oči a podíval se nahoru. Na Rikiho rozpálený obličej dopadal paprsek chladného světla lampy na nádvoří a odhaloval výraz tak tragikomický, že mě navzdory ostychu a intimitě té chvíle bezmála přinutil vyprsknout smíchy.
Zavrtěl jsem hlavou.
Udělal to samé a přitom zašeptal tiché, velmi sprosté slovo v amoiánštině. Vzhledem k okolnostem jsem nemohl než souhlasit. Jenže pak prostě a jednoduše z postele sklouzl. A stáhl mě s sebou. Najednou jsem klečeli na huňaté předložce, nahatí, provinilí, ale taky zatraceně odhodlaní tuhle záležitost dokončit. Riki mě znovu objal. Políbil. A potom, s výrazem, který by se dal nejpřesněji vtělit do věty: Ale sakra už... ,mnou nelítostně smýkl tváří dolů. Zakousl jsem se do vlastního předloktí, ale bolelo to míň, než jsem čekal. Byl maximálně ohleduplný - tedy, v rámci možností, samozřejmě. Podlaha díky všem přinahlížejícím (a nejspíš též neovladatelně rozchechtaným) božstvům neskřípěla. Když mě jeho horký dech a ještě rozpálenější jazyk zašimraly na krku, přistihl jsem se, že vrním. A pěkně nahlas. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli bych se za tenhle projev přítulnosti neměl stydět, ale podobná morální dilemata jsem se rozhodl řešit později. Moje tělo bylo vláčné a dokonale uvolněné, klidně ho pouštělo dál a blíž, jakoby to dělalo odjakživa. Vzápětí tichounce zasténal. Kousl mě. A jeho tělo, dokonale uspokojené, sklouzlo na předložku vedle mě. Chvíli ležel úplně tiše, dlouze oddechoval, s dlaní jemně položenou na mých zádech, ale pak otevřel oči. "Chí... ," udělal tichounce.
"Chí," špitl jsem já a pohladil ho po vlasech. Navzdory vší mizérii se mi chtělo smát. Pubertálně se chechtat tomu, jaké pošetilosti jsem se - každý z docela jiného důvodu - právě dopustili. Pak se Rikiho tvář přisunula blíž. Dal mi ten nejopatrnější polibek na světě - jeho rty se vlastně jen zlehýnka otřely o mé.
"Ať se stane cokoli," zamumlal, "mám tě rád, Kočičáku."
Tohle prosté prohlášení mi sevřelo krk takovým způsobem, že jsem mu nedokázal odpovědět, a tak jsem jen kývl.
Vstal. Odešel do sprchy, která zaplaťjupiter sousedila s jeho a Iasonovou ložnicí, zatímco já tam dál ležel a vychutnával si odplývající adrenalin. Přiznávám, trochu jsem se jak pitomec v duchu mazlil s myšlenkou, že tím to končí. Že Riki tu děsivou informaci jednoduše akceptoval a na jeho vztah s Iasonem nebude mít až takový vliv.
Ano. Až tak jsem naivní.
Jen o pár minut později vyšel z koupelny a hodil po mně čistý ručník. Když za sebou zavíral dveře ložnice, tiše si hvízdal. Za chvilku zaburácela dole na nádvoří jeho motorka a moje srdce spadlo do kalhot.

                                                 Pokračování příště...


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Ada, 23. 11. 2009 15:53)

Ale nepochybuju.:o) Jenže on je jistý rozdíl mezi třeba takovým Anachronismem 15+, který je distribuován mailmo a kapitolou Eth, která se octne na webu, kam může každý. Jistě mi rozumíš.:o)
Hele, křečí, brzy se uzdrav.:o)

Lemure...

(Bea, 20. 11. 2009 19:53)

... neříkej, že snad pochybuješ JAK moc je má představivost barvitá?! ;-P

Ale děkuji, že chápeš.:-*

Mnó...

(Ada, 19. 11. 2009 11:03)

Beo, ona ta nevinnost záleží často na tom, jak barvitou má čtenář představivost.:o) Otevřeně přiznávám, že mě daleko víc "dostávají" náznakové scény, kdy je ale ouplně jasné, co se děje, než anatomicky konkrétní záležitosti, v nichž se všechno naservíruje jako na zlatém podnose. Ono je to kolikrát vyloženě kontraproduktivní. Ale vím, jak to myslíš.;o)

Efko - nedávno jsem zjistila, že se k sentimentálním trubkám navzdory veškerému cynismu řadím též. Byla jsem schopná brečet u animovaného seriálu, který za normálních okolností pokládám za blbej.XD Ach jo... Ale neboj, zvládnou to. Jak by řekl Iason: Po Dana bahn už přežijeme všechno.;o)
Marssello, ani tentokrát ne...
Kleio - ano. Mazlíkování je nedoceněný nástroj diplomacie.;o) A PÍSEJ, PÍSEJ. Těším se.

Teda...

(Bea, 19. 11. 2009 10:43)

*bezmocně vykulila očička*
U Tebe, Lemure, jeden nikdá neví. Někdy se pod ratingem 17+ skrývá docela nevinné kočkování, naproti tomu pod 15+ zase o něco méně nevinné kočkování... Ne, nestěžuju si, to bych si v životě nedovolila, jen konstatuju skutečnosti viděné křeččím ostro-brejlo-zrakem. :)

Tentokrát ovšem... *bezmocně íkla* ...Katze! A vrní! A vrní! A vrní! *chroupe oříškovou fialovou krávu*
Ale Iason nesmí říct ani píp!:) Protože Katze dělal co mohl, aby Rikiho přivedl k rozumu. A kromě toho, byl to Iason, "kdo zapomněl" tu pípající krabičku "vypnout". :)

Vrní a vrní a vrní... Ale sakra už!

To je krása, tři nový Dálnice :-)

(Efka, 18. 11. 2009 18:23)

Děkuju za mazlíkovací kapitolu. Ovšem nějak se nám to zamotává... Že to zvládnou, lemure? Mně, sentimentální trubce, se pateticky klišovitě svírá srdce a nezbývá mi, než držet palce všem zúčastněným...

...

(marssella, 18. 11. 2009 17:21)

Ale sakra už...
Ani teď tam Mink nevlítnul? Ty mě ale napínáš;-)

A jéje

(Kitsune, 18. 11. 2009 15:51)

Katze bude potrebovať všetkých 9 životov, keď na to Iason príde XD

Kočky,

(Kleio, 18. 11. 2009 13:55)

takhle naivní nejsou. Ale je fakt, že mazlení na ně platí. :)
Což mi připomíná, že musím napsat další kapitolu, kde bude podobné scéna. Rozhodně ovšem nebude něžná. Ehm, no nic. ;)