Jdi na obsah Jdi na menu
 


Biochemici nebrečí

15. 5. 2008

Obrazek Seděl u baru úplně sám. Meg ještě doprovázela ty dva potrhlé agenty, Kočičák si se Steelrose dopřával trénink a Riki měl dorazit každou chvíli.
"Takže?" zašeptal jsem.
"Varuju tě, Iasone," zamračil se. "Žádné sentimentální výlevy. Jsem naměkko --- au! Co blázníš?" zaúpěl mi do vlasů.
Objímal jsem ho a vrčel na něj:
"Jestli je tu někdo naměkko, jsem to JÁ. Tak zmkni a nech mě, ať si to jaksepatří užiju..."
Tiše se rozesmál.
"Ty cvoku...děláš, jako bys mě viděl naposledy."
Pustil jsem ho, podržel ho od sebe na délku paží a pečlivě maskoval rodící se smích.
"Ahá...takže jsi usoudil, že je Terra Majestatica natolik zajímavá, aby ses sem čas od času vrátil. Výborně."
Udělal cosi velmi neblondieského - začervenal se.
"Koukni - BUDU dělat, že nevím, na co narážíš...ačkoli máš v zásadě pravdu, COŽ TI OVŠEM NEDÁVÁ PRÁVO si ze mě utahovat. Jasné?"
"Raoule...," mroukl jsem okouzleně. "ty jsi zamilovaný!"
Na chvilku, malou chviličku vypadal, že by mi nejradši jednu vrazil, ale pak si to naštěstí rozmyslel. Neblondieský smysl pro humor, který se v něm po příletu sem začal probouzet, konečně zvítězil nad vrozenou stydlivostí, ale bylo to o chlup.
"Dobrá, ty jeden zatracenej..," zamručel. "Když ti řeknu, že Corriganovou miluju, budeš se smát?"
"Ne," řekl jsem vážně. "Praštím tě."
Vzhlédl, naše oči se setkaly a vzápětí jsme vyprskli smíchy.
Soukromý žertík. O to sladší, že skončil tak, jak skončil.
"Mám tě rád," řekl poté, co se opět mohl normálně nadechnout. "I když jsi takový zmetek. Koukejte na sebe s Rikim dávat pozor. Zaúkoluju Katzeho, ať se mi pravidelně hlásí."
"Nedělej si zbytečné starosti. Zvládneme to."
"Okoušu si nehty až k ramenům a ty to víš...ale budu doufat, slibuju. Nakonec, naděje umírá poslední."
Naklonil jsem se a vtiskl mu spontánní polibek na tvář. Sklopil oči a na okamžik předstíral, že ho nejvíc ze všeho zajímá nealkoholické mojito v koktejlové sklenici před ním. Věděl jsem přesně, jak se cítí. Jak je těžké přemoct dlouholeté "naprogramování". Včetně zažité skutečnosti, že Bondies nebrečí.
"Hej," ozvalo se mi za zády drsné zavrčení. "Já chci taky!"
Riki měl na sobě (vyjímečně) bílý nátělník, neskutečně orvané, ale o to pohodlnější džíny a na tváří pobavený úšklebek.
"Pojď sem," přitáhl jsem ho k sobě a políbil ho taky.
"Meg je na cestě," řekl potom, "Hodila Šílenou dvojku na krk asistentce a už se řítí. Steelrose s Katzem právě skočili..."
"Bože," zasmál se Raoul, "Asi je zbytečné zjišťovat, jak Katze dopadl, viď?"
"Divil by ses, ale síly byly docela vyrovnaný...," smál se Riki a zamával na barmana.
"Vážně?" povzdechl jsem si. "Tak teď mám doopravdy mindrák."
"Neboj. Nakonec ho stejně sejmula. Je to drsná holka."
"MNĚ to povídej..."
"Musíš víc trénovat," rýpal mě Riki poťouchle do žeber.
Nešetrně jsem mu to oplatil a pak ho nechal, ať se o mě opře.
"Ne. Musím se aspoň jednu noc vyspat a pak možná...," rozesmál jsem se a Raoul zvedl oči v sloup.
"Jste příšerná dvojka, to vám povím. Vůbec se mi od vás nechce."
"Jo, od NÁS!" popustil Riki uzdu své drzosti, za což si vysloužil další rýpnutí.
"Neměl bys mu čas od času nařezat?" tázal se konverzačním tónem Raoul.
"Máš pravdu, je čím dál oprsklejší," řekl jsem a přitiskl k sobě Rikiho šlachovité tělo pevněji. Maličko se vzepřel, což samozřejmě patřilo k věci, ale srdce mu bušilo jako zběsilé. Ne, neublížil bych mu, ale některé vzpomínky zkrátka nevymažete...
Riki se mi o-pa-tr-ně vykroutil, stoupl si na špičky a dal mi hebký, vyloženě lísací polibek na rty.
"Ale naplácáš mi jen trošku...že jo?" mroukl.
"Hmmm...uvidíme."
Dnešní noc bude pořádně dlouhá a možná je opravdu načase Rikimu předvést, že JISTÁ pravidla se nemění, blesklo mi pobaveně hlavou. Možná vycítil, nač myslím, protože zvedl oči s výrazem: JSEM-HODNÝ-SLAĎOUČKÝ-PET-KTERÝ-VŮBEC-NETUŠÍ-CO-JE-TO-DRZOST.
Byl bych ho v tu chvíli umačkal samou láskou, ale vzhledem k tomu, že právě přicházel i zbytek účastníků oslavy na rozloučenou, musel se spokojit s výrazem:
JSEM-HODNÝ-BLONDIE-KTERÝ-TI-MOŽNÁ-NENAPLÁCÁ.
Usmál se, i když bylo zřejmé, že mi moc nevěří. Já zas na oplátku dělal, že o jeho prstech, nenápadně se vkrádajících pod tenkou látku nátělníku, aby to nikdo neviděl, vůbec nic nevím.
"Sláva, už jsem se bál, že nedorazíte," usmíval se Raoul a objal rozespalou, poněkud podezřele se tvářící Meg. Byla tím neprofesionálním a navíc zcela veřejným vyjádřením citů mírně zaskočená, ale pak mávla rukou a opřela se o Raoula tak, jako se Riki opíral o mě. S absolutním klidem ji políbil do vlasů.
Už nebylo co skrývat. A vlastně by to bylo zbytečné - nevyslovené spojenectví z nich vyzařovalo na deset metrů.
"Mazlíkování," pojmenoval to konsternovaně Katze. "Dneska už se fakt ničemu nedivím..."
"Ty máš modřinu na bradě," všiml jsem si.
"Jo," zasmál se, zatímco ho Steelrose s neohrabanou něhou poplácala po zádech.
"Prostě neumím padat. Šampion v Powerballu ze mě každopádně nebude."
"Náhodou," sklonila se a dala mu pusu na tvář. "Vedl si fantasticky. Je mrštnej jako...ehm, kočka."
"Rád si s tebou ještě zahraju. Kdy odjíždíš?"
"No, původně jsem plánovala odjet už před týdnem, ale můj společník se rozhodl, že počká na svého mazlíčka. Zavolala jsem bratrovi, že dorazím o něco později a slíbila, že pro změnu počkám na něj," mrkla.
"Já vím," usmál jsem se. "Děkuju."
"Šampaňské," vmísil se do hovoru barman a kyblíkem plným ledu a patřičnou lahví uvnitř.
"Na co se napijeme?" řekl Raoul.
Usmál jsem se. Jednoduchá otázka, hned několik odpovědí...
Zvedl jsem sklenku.
"Na nové začátky."
"Správně," přidala se rozklepaným hlasem Meg. Měla slzy v očích, ale ještě pořád se držela. Ještě pořád se dokázala usmívat.
"Na cesty...na svobodu...a nekonečnou dálnici před náma," zašeptal Riki.
"Na poslušné mazlíčky bez obojku?" usmál se na něj Raoul.
"Na ty, kteří jsou pořád s tebou, i když jsou daleko," řekl Katze. Díval se přitom na Meg - čímž milou doktorku rozplakal definitivně.
"A na báječné asistenty...v pyžamu s Garfiedem," špitl jsem já. Teprve pak se rozhostilo ticho. Všechno důležité už nakonec bylo řečeno.
Na jeden přípitek víc než dost, co myslíte?
Upíjeli jsem, city obnažené až na kost a mlčky se dívali jeden na druhého. Potom kdesi nad námi zahučel starý letištní výtah, Raoul nás všechny ještě jednou objal a...byl pryč.
V ten okamžik to bylo jasné.
Most za mým starým, privilegovaným životem v Tanaguře lehl popelem docela. Teď už patříme sem. Napořád.

                                              Pokračování příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jezulinky...

(Fussi-chan, 15. 5. 2008 20:37)

Nejen oni jsou na měkko.. víš co se mnou děláš? To bylo slaďounký...
A hlavně... to pyžamo s Garfieldem jsem po asi dvou letech vytáhla ze skříně a matka i otec teď na mě koukají jako na magora... ne, že by normálně nekoukali... XD

Šalom...

(Kleio, 15. 5. 2008 20:16)

Nejraději si připíjím na to, co má největší cenu.
Na život...

Mwahaa...xD

(Hiroko von Rabersdorf, 15. 5. 2008 18:51)

To připíjení bylo fkt dokonalý...a Riki v bílím...*popouští uzdu svojí fantazie*...uch...^^

Adinko!

(Daniela, 15. 5. 2008 18:15)

Nádhera,nemám co bych k tomu řekla víc, ....