Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejlepší kamarád ve tvé posteli? Proč ne?

3. 1. 2008

Obrazek"Au. Koukni, já chápu, že sis dělal starosti, ale VÁŽNĚ se mě musíš snažit rozmačkat?"
"Promiň," hlesl Raoul a rozpačitě mě pustil. Byl velice bledý - bledší, než kdy jindy. A třásl se. Vlastně to bylo poprvé, co jsem ho viděl  takhle vyvedeného z míry - pomineme-li jistou událost, kterou ...ehm...nebudeme rozebírat.
Vyvést Blondieho z míry je popravdě docela těžké.
"Zuříš hodně...?" zašeptal stydlivě.
"Dobře víš, že na tebe se zlobit nedokážu," odsekl jsem nerudným tónem. "Jen doufám, že tahle zdvořilostní návštěva z Amoi je skutečně poslední. Nehodlám nikomu vysvětlovat, co se stalo na Dana Bahn a jak je možné, že nejsem mrtvý. A nerad bych znovu měnil útočiště - mám to tu totiž docela rád, abys věděl."
"Buď bez starosti. Já svoje slovo držím."
"V to doufám. Už kvůli tobě."
Raoul polkl. Zíral do jídelního lístku stejně usilovně, jako svého času do skript a začínala se mu povážlivě třást brada. Najednou jsem se cítil provinile. Jakým právem tu na něj vrčím? Jak bych mu mohl mít za zlé, že se o mně bál a chtěl se na vlastní oči přesvědčit, že jsem v pořádku? Jak bych se mohl vztekat na někoho, kdo se díky mé nezodpovědnosti musel dívat, jak celá čtvrť vyletěla do povětří? A pak...ten telefonát z amoiské orbity...sakra - to ON má právo se zlobit, ne já.
Natáhl jsem ruku a jemně se dotkl té jeho. Trhl sebou a sklonil hlavu ještě níž.
"Promiň," špitl. "Jsem nejspíš tak mimo, že mě ani na vteřinu nenapadlo, že bys mě třeba taky nemusel chtít vidět."
ACH NE. TO NE.
"Raoule, tak to přece není," řekl jsem tiše. Vzhlédl. Jeho dlaň se v té mojí choulila úplně nehybně.
"Chci mít jen jistotu, že konečně máme klid. Že nás tu nikdo nenajde...rozumíš mi?"
"Naprosto," hlesl. Konečně se usmál. "Slibuji, že tě udržím mrtvého tak dlouho, jak budu moci."
Starý dobrý morbidní humor? Hurá!
"Děkuji," řekl jsem důstojně.
"Od čeho jsou přátelé," odvětil Raoul. Usmíval se čím dál víc.
"Mám tě rád."
"Tak mi něco doporuč," přisunul ke mě jídelní lístek.
"Dobrááá, co takhle...špagety carbonara?" zasmečoval jsem s líbezným úsměvem mstivě.
"To zní dobře. Co to je?"
"Taková...italská specialita. Těstovité věci se spoustou smetany a bazalky a šunky a...jánevím čeho ještě. Je to vynikající."
(Doufám, že mu přinesou jen vidličku. Ten jeho overal a plášť s nárameníky mi připomínají domov a vůbec se mi nelíbí. Doufám, že se zapatlá aspoň z poloviny tak krásně, jako Riki...Bude se muset převléct. Půjčím mu džíny. A tričko. Chí! Jsem ďábel!!!)
"Tak dobře," usmál se Raoul andělsky.
"Ehm...nazdárek," ozval se mi za zády Rikiho rozpačitý hlas. Raoul vstal a podal mu ruku a POPRVÉ při tom neměl ten výraz, typu: TY ZA TO MŮŽEŠ!
Tak se mi to líbí.
"Právě si chceme objednat. Připojíte se se Steelrose k nám?"
"Milerádi," řekl. "Raoule, tohle je Lady Starkillerová," pokračoval jako výborně vychovaný Pet.
"Raoul Am!" zaradovala se Steelrose. "Myslím, že si na to už nevzpomínáš, ale vlastně jsme se už setkali."
"Jasně, ta xenobiologická konference na 112C - nebylas tam s profesorem Chandrou?"
"Ano! Poslední výlet s Jackem...," povzdechla si. Vzápětí se rozesmála.
"To byla šílená akce, to ti teda povím. Ovšem na druhou stranu - pak jsem se Šéfem odletěla na inspekci na Mustafar, což bylo...ehm...ještě zajímavější."
"Slyšel jsem. To ti pak i banda nudných vědců začne připadat zábavná..."
"A řekněme...neškodnější," usmála se a Raoul na ni protřele mrkl.
"Tomu nevěř. Klameme tělem."
Nejradši bych ho objal. Byl zpátky. Můj milý, přátelský, mírně stydlivý, ale relativně společenský Raoul. Dobrá, myslím, že je na čase přiznat, že ho navzdory veškeré paranoie, spojené s naším útěkem a nutnosti utajení, doopravdy rád vidím.
"Kde je vůbec Meg?" zeptal se Riki.
"Jen si uloží poslední vzorky a přijde za námi," ujistila ho Steelrose.
"Kde je Katze?"
"Nemám tušení," mávl jsem rukou. "Tvrdil, že se dorazí společně s Meg, ale znáš ho."
"Mám pocit," povzdechl si Raoul a mírně se odsunul, aby před něj servírka mohla postavit talíř, "že se mě tak trochu bojí potkat. Než zmizel, nechoval jsem se k němu právě..."
"Vyprávěl mi, jak se tě snažil přesvědčit, že jsem naživu. Nevěděl, že to víš."
"A já neměl tušení, jestli mu můžu věřit. Kdo mohl čekat, že za tebou vyrazí na vlastní pěst..."
"Raoule, udělej pro mně něco. Nech mi ho tu. Potřebuji asistenta a on je tu evidentně šťastnej. A pak - neznám nikoho praktičtějšího a zároveň tak mazaného, jako je on. Ten kluk je..."
"Ten kluk je tady," přerušila mě s úsměvem Steelrose.
"Ahoj," vydechl Katze.
"Vida...," usmál se Raoul. "Pan "Ukažte-mi důkaz" právě dorazil...Posaď se. Myslím, že ti dlužím omluvu."
Katze, zrůžovělý rozpaky, si přitáhl židli a mlčky usedl vedle něj.
Skupina spiklenců byla téměř kompletní. Už dlouho mi nebylo tak báječně. Pod stolem Riki propletl svoje prsty s mými a mnohoznačně se ušklíbl, když jsem ty jeho stiskl. Před Raoulem trůnila obrovská hromada špaget a JEDINÁ vidlička, což slibovalo, že se situace bude už jenom zlepšovat.

                                             Pokračování příště...




 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Že odpouštíme?

(Nex, 6. 1. 2008 15:12)

Nikdy bych ti neodpustila kdybys je tam nedávala!!! *otevřená náruč a lehce raráškovský smích*

:o)))

(Ada, 4. 1. 2008 13:19)

Teda - pro Vás je přímo potěšením psát! Odpouštíte mi všechny drobné provokace...:o))
Miluju Vás!

Regi,

(Kleio, 4. 1. 2008 10:08)

stydím se, opravdu. Už nikdy nebudu nikomu číst myšlenky. :)))

Chíííí

(Regila, 3. 1. 2008 17:37)

Kleio mi doslova ukradla komentář, já ti chtěla napsat, přesně to samé! :))))

:-D

(Kleio, 3. 1. 2008 13:10)

Jsi ďábelskáááá! ;)