Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejposlušnější pacient na světě

9. 12. 2009

ObrazekReakce byly různorodé. Katze se ztuhle usmíval a se vší rozkošnou provinilostí dělal, že ty francouzské hole nevidí. Ze Základny se navrátivší Velký šéf tiše zavrtěl hlavou a pak vesele prohlásil, že nechce vědět, co se tu dělo, protože se nemůže zbavit dojmu, že to muselo být horší, než bitva o Endor. Steelrose podotkla, že NIC nemohlo být horší, než zmíněná bitva, ale byla moc milá. Přinesla mi čaj a osmisetstránkový elaborát o Aktech X, mužích v černém a jiných záhadách, spojených s Jednapadesátkou - s přípodotkem, že už se dlouho nad ničím tak strašlivě nesmála. Byl jsem v polovině textu a bránice mi začínala trnout, když se pomaloučku potichoučku otevřely dveře a do ložnice vklouzl Riki. Žalovat se sice nemá, ale stejně vám to řeknu - úplně klidně mi vlezl do postele, ačkoli to Meg s ohledem na moje pochroumané fajfky PŘÍSNĚ zakázala. Víte, neposlušný Pet může být za určitých okolností k pomilování... Zvlášť, když provinile mhouří oči a muchlá vás tak, aby se pokud možno nedotkl vašich bandáží. Položil jsem knihu, objal ho, ale zároveň mi v zádech začínalo trnout podvědomou obavou, že teď to přijde. Teď zapomene na veškerou radost, že jsem v pořádku a začne se ptát. Měl na to koneckonců plné právo. Měl právo, cítit se podvedený. Mít na mě vztek. Prozatím ale mlčel. A to se mi nelíbilo, protože to nevěstilo nic dobrého. Co jsem se s Meg vrátil ze Základny, nepadlo o Guyovi ani slovo. Neměl jsem tušení, co si o tom mám myslet. Čekat, kdy přijde rána, bylo zničující... Prozatím měl ale jiné plány, než hovory na nepříjemné téma. Plány, které poněkud odváděly mou pozornost, jestli víte, co tím myslím.
Neříkal nic. Usmíval se. Pak mi vtiskl vlhký, rozjívený polibek kamsi pod bradu, s ústy na mé kůži se potichu zasmál, a moje tělo zapomnělo na úzkostné trnutí a zbystřilo pozornost... Ležel jsem tam jako pitomec, pravý kotník podepřený hromadou polštářů, zíral do stropu a s pootevřenou pusou fascinovaně vnímal, jak se všechno to dychtivé chňapání a olizování pomalu přesouvá dolů. Vyhrnul mi tričko a moje pravá ruka se zcela instinktivně zvedla, aby mu vjela prsty do rozcuchaných černých vlasů. Něco potichu zamumlal, ale nebylo mu rozumět. Já nebyl schopen slova. Jestli jsem čekal výčitky, případně uražené ignorování mé nehodné intrikující osoby, spletl jsem se. Riki byl zpátky. Se vším všudy. A bylo to neuvěřitelné.
Pokud jsem se upřímně hodlal držet Megiiných přísných doporučení, on na mou rekonvalescenci očividně kašlal. Stáhl ze mě přikrývku. Se spodním prádlem se taky nepáral - ačkoli jsem si nemohl nevšimnout, že dával dobrý pozor, aby sebeméně nezavadil o mé nebohé zabandážované náhradní díly. Políbil mě na kyčel a pak na citlivou pokožku v místech, kde se anatomické popisky decentně přestávají zmiňovat o podbřišku. Kvůli všem polštářům, které udržovaly můj pochroumaný kotník ve zvýšené poloze mi samozřejmě nemohl klečet mezi koleny, ale nevadilo mu to. Na rovinu, mně taky ne. Ani trochu. Jeho ústa v tomhle úhlu byla tak... tak... Ehm, už jste někdy četli o tom, že se dá blahem (potažmo přemírou endorfinů) omdlít? A taky jste se té zcestné myšlence smáli? Já ano. Dodneška. No, asi by to bylo lepší, než lapat po dechu a vydávat všechny ty legrační, Blondieho nedůstojné zvuky. Okno bylo otevřené dokořán, takže kdokoli měl právě teď co dělat na nádvoří, měl o něco veselejší den.
A najednou bylo po všem. Riki vzhlédl. Měl ten nespokojenější a nejpoťouchlejší výraz, jaký jsem kdy viděl. Přimhouřil oči a olízl si spodní ret. Kdybych se mohl hýbat, byl by vturánu na lopatkách - takhle jsem dokázal jen nasucho polknout. Pomalu slezl z postele, plazil se jako ten nejsvůdnější a nejrafinovanější Alfa-Pet. Sebral z podlahy deku a pečlivě mě přikryl.
"Tak co," zavrčel, "teď už mi věříš, velká blonďatá příšero?"
Trochu mi klesla brada, ale moje reakce byla bleskurychlá. Jeho ovšem taky, takže polštář, který jsem po něm mrštil, přistál na zabouchnutých dveřích koupelny s tichým, výsměšným puf...

                                     Pokračování příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Ada, 14. 12. 2009 11:01)

Efko, cožpak o to... já bych ti ho půjčila. Ale těžko říct, co na to Iason.;o)

Kleio, až tak? Neblázni, vždyť já jsem přece tak cudnej, prakticky panenskej Lemur... XD To, že Riki úplně automaticky dělá to, co je právě nejvhodnější, to musí být pouhá náhoda. Ehm. No tak dobře, přestaň se smát, prevíte. ;o)

Půjčte mi ho někdo,

(Efka, 10. 12. 2009 11:47)

mám na mysli Rikiho. Nebo oba. Nebo všechny tři. *čepýři čepýři*

Tak mám taky veselejší den. A jdu si dát, Kleio, taky studenou sprchu :-)

echm

(Kleio, 9. 12. 2009 19:58)

Říkal někdo "studená sprcha"? Co? Ne? Dám si, děkuji. Hlavně, že se o po listech bavíme, že? :)
*hází si led za triko*
Zvláštní, že to o té přemíře endorfinů jsem četla docela nedávno a smála jsem se tomu do... minulé soboty. XD
Každopádně, je zvláštní, jak dokonale dokáže tahleta černovlasá příšerka komunikovat skrzevá sex. Ehm. ;)

...

(marssella, 9. 12. 2009 17:32)

Budu se asi opakovat, ale co: miluju Lemura

"přestaňte se smát, vy prevíti" :-D