Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nevyslovitelné...

15. 10. 2007

(Ehm. Ještě já. Radši se přece jen ještě jednou koukněte, ať víte, do čeho jdete. Jestli je vám méně, než patnáct, nebo máte nějaký zásadní problém s pohledem na dva kluky v jedné posteli, neopovažujte se klikat. Jsem Blondie a nebojím se toho využít.)
*****************************************************************

ObrazekNeřekl ani slovo. Prostě tam stál a koukal. Tvářil se trochu smutně. Vyčerpaně. Pak učinil pokus zvednout koutky - aspoň tak, aby to PŘIPOMÍNALO úsměv, ale výsledek byl popravdě řečeno žalostný. Tak žalostný, že bych ho nejradši objal a šimral na zádech, dokud to nepřejde.
(Máte pravdu. ZAČÍNÁ mi přeskakovat. To bude místním klimatem. Nebo tím, že ty povinné dva týdny aklimatizce trvají tak dlouho. Chci ven. Chci ven. Chci VEEEEN...Ehm. Dobře, už jsem zticha. Jedeme dál.)
Riki přistoupil blíž, vztáhl ruku a UDĚLAL TOTÉŽ, CO DOKTORKA CORRIGANOVÁ! Touha sevřít ho v náruči bleskurychle ustoupila chuti, zkroutit mu zápěstí za zády.(Vím co si myslíte - ale tohle je zkrátka reflex, chápete? Ne, neudělal jsem to. Samozřejmě, že ne. Mám ho rád. Opravdu.)
"Hezký palce," řekl tiše.
"Ach...děkuju."
"Bolí to?"
"Ne."
(Několik dlouhých vteřin tísnivého ticha.)
"Emmm...jak se máš?" zeptal se.
"Báječně," řekl jsem."Ty?"
"Uhhh...jo. Jde to."
(Další ticho.)
"Hrozně se mi po tobě...ehm," odmlčel se a dál předstíral, že ho nejvíc ze všeho zajímá rozpis služeb na stěně ordinace.
"Mně po tobě taky, Riki," řekl jsem tiše. Cítil jsem, jak se moje hlasivky šmodrchají do mrňavých uzlíčků. Oči jsem měl najednou nepochopitelně vlhké. Nejspíš nějaká alergie, či co. Terranská atmosféra je plná prachových částic...
Ano, to bude tím.
(Blondies NEBREČÍ, jasné??? A už toho nechte.)
Riki vzhlédl. I on se tvářil nějak divně.
"Jsem...jsem pořád tvůj Pet, nebo..."
Ach. Zásadní otázky. Nevím, jestli jsem na to připravený.
"Jak jistě víš, tady zákony Tanagury neplatí."
"To znamená...že můžu jít, kam chci?"
Au. Au! Tohleto bolí! Já mu to ale MUSÍM říct.
"Ano," řekl jsem prostě. Jaký to byl pocit? Chcete to vážně vědět? Nu, dalo by to přirovnat k tomu, když vám někdo vyrve srdce a hodí ho do drtiče odpadu. Zaživa. Ne. Jako když si ho vyrvete SAMI.
Riki tomu nasadil korunu tím, že si sedl na kraj vyšetřovacího lůžka a s povzdechem mi položil hlavu na rameno. Objal jsem ho a zaťal zuby do spodního rtu.
"Asi nemám právo chtít, abys se mnou zůstal.Tohle rozhodnutí je na tobě, Riki."
"Do hajzlu," zašeptal a popotáhl. Přitiskl se ještě blíž - bylo báječné zase cítit jeho teplo. "Potřebuju cigáro."
"Já taky. Ale už si nedokážu zapálit. Divné, co?"
"Není to ten...posttraumatický syndrom, jak říkala Meg?"
"Asi...," usmál jsem se. "Říkejme tomu "Dana Bahn efekt."
Tiše se uchechtl.
"Děsná diagnóza."
Něco mě donutilo otočit hlavu a políbit ho do vlasů. Zabořit rty do té jeho rozcuchané džungle a zavřít oči.
Riki zapředl a jeho ruka mi pomalu sklouzla po hrudi.
Výborně, zajásalo moje vyhladovělé tělo, pokračuj! 
Ano, já vím. Není dovoleno, aby se Pet svého pána dotkl první, ale zkuste hádat, jestli mě jen na jednu jedinou vteřinu napadlo ho zastavit.
(Ahááá, vy jste ale zvrhlíci! Koukám , že jsem vás odhadl úplně správně! Eh. A máte pravdu, samozřejmě.)
"Neměli bychom...radši zamknout?" vydechl už se rty na mém krku. Dále se vyjdřoval pouze v neartikulovaných citoslovcích. Velmi hlasitých citoslovcích, abych byl přesný.
Jeho tělo sálalo a chvělo se a...nejúžasnější bylo, že to chtěl. Toužil po tom. Tohle nemělo s mazlíčkovskou "povinností" nic společného. Tohle bylo spontánní.
ANO...
JEŠTĚ...
PROSÍM...
Žádné: Nech mě jít.
Vzdechy. Dychtivá kousnutí. Nehty, zatnuté do kůže.
(Ale ano, byl jsem opatrný, když už to chcete vědět! JEHO protetika se sice dávno zahojila, ale přece jen...Ublížit mu bylo to poslední, o co bych stál.)
"Nikam nejedu," řekl, když bylo po všem. "Miluju tě."
"Vím, že si to nakonec rozmyslíš, ale je moc příjemné to slyšet."
"Vidíš do mě, ty prevíte," zavrněl.
"To si piš, že ano," zasmál jsem se a naposledy ho políbil.
Do koupelny jsme se plížili, jako provinilí puberťáci.
Ach...zasloužím si být TAK odporně šťastný???
Asi ne. Zajímá mě to?
Hádejte.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Fakt moc milý

(Nex, 20. 11. 2007 22:12)

Je to tu fakt moc pěkný, velmi milý a díky (zatím, ale to se časem bohu/žel-čtenář /dík-autor :-) určitě změní) malému počtu komentujících i kráásně komorní.. (Tý divný holky, jak mluví marťansky si nevšímejte, ona se těma podezřelejma ně-ko-li-ka-sla-bič-ný-ma slovama nakazila při čtení těch ještě podezřelejších fantasy knížek.. Chudák, léčit se to nedá...a navíc je to nakažlivý návykový!)

See you ihned. Nex

Ale budou :)

(Kleio, 25. 10. 2007 11:02)

Já jen občas nestíhám. Ale miluju je!

....;o)

(Ada, 18. 10. 2007 17:19)

Ale spamuješ moc hezky.;o))

Tím líp!!!

(Regila, 18. 10. 2007 15:13)

Ale spíš mánm pocit že tu těžce spamuju... Ale baví mě to... :)

Potěšení je na naší straně...:o)

(Ada, 18. 10. 2007 14:53)

Ale varujík, bude to čím dál ulítlejší...:o))

To snad ne...

(Regila, 17. 10. 2007 21:34)

ale kdyby to tak bylo, tak slibuju, že budu alespoň komentovat tak zuřivě že vydám nejmíń za deset. :))))

;o)

(Ada, 17. 10. 2007 17:53)

To je dobře. Zatím to vypadá, že víc čtenářů mít nebudou...:o))

:)))

(Regila, 16. 10. 2007 22:17)

Jojo, jsem tu pro tebe... a pro ně! :)))

:o))

(Ada, 16. 10. 2007 15:57)

Hurááá! Jsi tady!

Nezajímá???

(Regila, 16. 10. 2007 13:36)

Nezajímá!!! A to je dobře! A zajímat nebude... A bude šťastný dál...! Huráááááá! Ehm... těch mých úletů si nevšímejte...