Jdi na obsah Jdi na menu
 


Triumvirát Amoiský

2. 11. 2007

ObrazekNikdy bych nevěřil, že tohle ráno může být ještě podivnější. Ne, nešlo jen o dozvuky staré dobré terranské kocoviny. Ani o fakt, že jsem (krom alkoholových jedů) stále ještě horko těžko vstřebával skutečnost, že Riki zanedlouho odejde a já ho s největší pravděpodobností už nikdy v životě neuvidím. (A věřte mi - to bolelo mnohem, mnohem víc.)
Každopádně jsem se oblékl a sklesle se vlekl do tělocvičny, kde - jak jsem doufal - bude čekat jako vždy skvěle naladěná Steelrose a přivede mně na jiné myšlenky. (Malá rada: Nikdy, NIKDY s ní nehrajte Powerball v antigravitačním tunelu. Je jedno, v jaké jste formě. Převálcuje vás a bude se jí to líbit...To jen tak na okraj.)
Když jsem cestou dolů míjel ošetřovny, něco mě přinutilo zastavit. Něco...
Přesněji řečeno - NĚKDO. Někdo, kdo rozrazil pootevřené dveře a vletěl mi do náruče silou splašené...pižďuchy. (Mimochodem, nevíte někdo, jak ten živočich vypadá? JÁ ne.)
Ten někdo řekl velice sprosté slovo v nejčistší amoiánštině a pak se rozplakal. Nahlas. Držel se mě jako klíště a brečel. Brečel. Brečel.
Já se zmohl jen na to, hladit to roztřesené stvoření po zádech a poslouchat, jak mezi vzlyky šeptá další a další neskutečně sprostá slova, která přinášejí takovou úlevu, když je nejhůř.
Pak si zřejmě uvědomil, co dělá,  protože rozpačitě ucouvl. Stál tam se skloněnou hlavou, utíral si slzy a vypadal tak rozpačitě, jak jen může vypadat drsňák, jehož přistihnete při citovém projevu. Asi jako já, když se Riki jednou vzbudil a uviděl, jak ho něžně přikrývám až po uši, aby mu nebyla zima. Usmíval jsem se přitom, jako idiot a to už se vážně nedalo popřít...
"Katze," našel jsem konečně hlas.
"O...omlouvám se," zamumlal. "N...nevěřil jsem, že...že vás doopravdy najdu..."
Logika věci smutně svěsila uši a potichu se odplížila do nejbližšího kouta. Vypadala tak zbědovaně, že jsem se rozhodl do ní raději nerýpat. Tak jsem udělal jedinou věc, která se udělat dala. Pohladil ho po tváři a řekl:
"Tohle bude lepší probrat nad skleničkou. Pojď. Myslím, že potřebuješ něco silnějšího..."
Katze se horko-těžko usmál, ale pochopitelně neprotestoval. (Zvyk je železná košile, víte?)
Vzal jsem ho kolem ramen, vyrazil do Extraterrestrial Baru a - zatímco se mi v hlavě přeřvávaly vzpomínky s kocovinou - tiše doufal, že mi barman namíchá nějaký vyprošťovák.
Takové zmrtvíchvstání někdy může být zatraceně bolestivé, tím si buďte jisti...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To Ada

(Bea, 21. 3. 2008 22:27)

Tu scénu miluju TAKY! *tichý, osamělý výkřik do tmy*

chmmmm

(Kleio, 5. 11. 2007 13:14)

Už nejsem. :(

:o)

(Ada, 5. 11. 2007 11:15)

Regi, však já tě stran Prevíta varovala, že je to prevít...A souhlasím, Katze je k sežrání. Miluju tu scénu, jak mu na konci AnK spadne ta maska velkého drsňáka a on Iasona tiše oplakává. V tom okamžiku bych ho umačkala samou láskou...

Kleio - tulící? Už zas? I ty jedna...:o))

Ach ty kocoviny... :o)

(Kleio, 3. 11. 2007 19:40)

*zvědavá*
A tulící, ale to sem nepatří. ^_^

První!

(Regila, 2. 11. 2007 22:55)

Katze je stejně taky sladkej... Ach... *nejradši by objímala vše co jí příjde pod ruku, v čele s Prevítem, kterého by napřed skopala do kulatý krychličky*