Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trosky, nářek, kocovina

5. 11. 2007

Obrazek"Takže?"
"Takže - CO?"
"Ty VÍŠ, co chci vědět. Co přesně nás prozradilo?," usmál jsem se, ale bylo to zatraceně těžké. Tím víc, že ze mně Katze celou dobu nepouštěl ten fascinovaný, absolutně oddaný pohled. Křečovitě mi úsměv oplatil.
Ještě se maličko třásl, ale prvotní šok zřejmě začínal polevovat.
"Vlastně to byla spíš náhoda. Týden potom, co jste...," zaváhal. "odešli, jsem jen tak ze zvyku procházel letovou databázi a přitom jsem narazil na něco divného. Byl tam záznam o lodi, která nepožádala o povolení k přistání. Ani nepřistála, jen...sestoupila z  orbity, proletěla nad povrchem a zase to otočila. Proletěla přímo nad Dana Bahn, chápete? Kluci z terminálu nad tím nejspíš mávli rukou, že kamery ovlivnil výbuch a že tam ta věc vůbec nebyla. Že je to jen...čmouha na monitoru. Jenže...když jsem si ten záznam pouštěl znovu a znovu, zjistil jsem, že podle všeho prolétala asi tak...čtyři  vteřiny před největším výbuchem. Myslím, že na to její pilot musel sakra šlápnout, aby ji to neusmažilo. Jakmile vyletěl do povětří ten velký agregát na jižní straně, byla už pryč. A skoro bych si vsadil...že měla na palubě o dva pasažéry víc."
Přisedl jsem si blíž a nechal Katzeho, ať se o mně opře. Všechno najednou začínalo dávat smysl. Anupův pilot musel na okamžik spustit štít, když nás přenášel na palubu. Celá akce proběhla tak rychle, že se ani neobtěžoval nějakým maskováním - zřejmě spoléhal na to, že všudypřítomná sledovací zařízení zničí výbuch. A pokud ne - kdo by se zabýval útržky přenosu, na nichž vinou otřesů, prachu a kouře prakticky není nic vidět?
"Zkrátka jsem na to pořád musel myslet. Vrátil jsem se do toho kráteru, bloudil jsem tam celý den a přemýšlel, co jsem sakra mohl přehlédnout. Něco tu zkrátka nehrálo. Nemohl jsem to nechat jen tak. Pokoušel jsem se spojit s panem Raoulem, ale ten se se mnou o tom odmítl bavit. Křičel na mě, ať se na to konečně vykašlu. Že vás taky strašně postrádá, ale to neznamená, že odloží veškerou racionalitu a bude se týrat nějakou marnou nadějí, že byste mohl být naživu."
Zlatíčko Raoul, blesklo mi hlavou a cítil jsem, jak se ve mně všechno svírá. Jediný člověk na Amoi, který ví, kde jsme.
"Jenže," pokračoval tichým, velice unaveným hlasem Katze, "já s tím nedokázal přestat. Otravoval jsem ho dál. Pak se pochopitelně naštval, odtáhl mě do laboratoře a ukázal mi...tu věc. Ten úlomek holenní kosti, kterou technici našli v troskách. Strčil mi pod nos kompletní analýzu. Je jeho, řekl. Opravdu si potřebuješ být ještě jistější? Rozplakal se. Fakticky brečel - do té doby jsem žádného Blondieho plakat neviděl, bylo to...," svěsil koutky, popotáhl a zavrtěl hlavou.
"Katze," vydechl jsem a zkusil ho pohladit. Nejspíš jsem to v té chvíli potřeboval víc, než on. Vzpomínka se brutálně prohryzávala hloub a hloub.
Přitiskl si mou dlaň na tvář, ale pak se stejně usilovně pokusil ovládnout.
"Potom," pokračoval ještě tišeji, než předtím, "Potom jsem se raději zaměřil na tu loď. Vyčistil jsem ten několikavteřinovej záznam, jak nejlépe to šlo a naboural se taky do databází  Intergalaktického dopravního registru. Byla to střelba naslepo - taková rachotina v něm samozřejmě být nemusela - ale chtěl jsem jen zjistit, odkud by mohla pocházet. Podobný typ jsem našel jen v Terranské zóně. Bylo to zvláštní - každý ví, že Terrani moc necestují. Jo, mají sice něco jako oficiální Vesmírný program, NASA a tak... ale to je pro pár vyvolených. Šlo mi spíš o...řekněme neoficiální cesty, jestli víte, co tím myslím. První, na co jsem narazil, byla pochopitelně Jednapadesátka. Utajené Intergalaktické letiště. Stará dobrá Extraterrestrial Highway. Byl jsem doma."
 "Máš můj obdiv. Nicméně...doufám, že sis výsledky pátrání nechal pro sebe."
"Pochopitelně. Komu bych to asi vykládal? Všichni by si mysleli, že mi ze žalu přeskočilo. Zkrátka jsem využil první příležitosti a letěl si ověřit svou teorii. Nebojte. Všechny stopy jsem za sebou pečlivě zametl. Umím být nevidtelný, když chci."
"Ach tak. Prostě sis jen...udělal malý výlet," ušklíbl jsem se cynicky.
"Ano. Potřeboval jsem si po tom všem...řekněme, vyčistit hlavu," usmál se.
Absurdní, nebo ne - musel jsem ho obejmout.
"Jsem strašně rád, že jsem se nemýlil," vydechl a položil mi hlavu na rameno.
"Jsem strašně rád, že mám tak mazaného asistenta. Jak dlouho se tu držíš?"
"Jak dlouho chcete...?"zeptal se.
MŮJ MALÝ, PROTŘELÝ KATZE. JAK JSEM JEN MOHL ZAPOMENOUT? JAK JSEM SI JEN NĚKDY MOHL MYSLET, ŽE UŽ HO NEPOTŘEBUJI?
"Zůstaň," řekl jsem jedno jediné slovo, které v tu chvíli přicházelo v úvahu.
"Váš vyprošťovák," řekl barman a postavil na pult vysokou sklenici s prapodivným obsahem.
Katze se usmál a cinkl svou sklenkou o mojí.
"Na nový začátek," řekl.
"Na tenhle zapadákov, zvaný Terra Majestatica."
"Na Iasona Minka..."
"...co už tu není," řekl jsem já.
Opatrně jsem tu příšernost usrkl, otřásl se a Katze s tichým zasténáním vydýchával první doušek své whisky. Navzdory kocovině, troskám a Dana Bahn efektu se budoucnost zničehonic zdála být růžová.
Aspoň na chvíli.
                                                    

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:o)

(Ada, 12. 11. 2007 11:19)

Týjo...pro tebe je radost psát!:o))

Já nekomentovala?

(Regila, 6. 11. 2007 13:43)

Svět se asi zbláznil... Hurá, čím složitější, tím lepší...

Mno...

(Ada, 5. 11. 2007 14:34)

Ono to možná bude ještě (třikrát) složitější...:o)

Začínám tušit. :)

(Kleio, 5. 11. 2007 13:22)

A začíná se mi blížit pocit déja vu. Juj... juj!!! :)))