Jdi na obsah Jdi na menu
 


On The Road

3. 3. 2008

ObrazekNarazím na ten hotýlek u silnice jen kousek od cedule. Řekl bych, že tohle JE důvod k zastavení. Mám příšernej hlad.
Parkuju na plácku a vcházím do podniku, kterej se - věřte, nebo ne - jmenuje Extraterrestrial Highway Motel! Je srandovní, jak málo se tu některý místa od sebe liší. Zřejmě se tu projevuje čistě terranskej smysl pro recesi - na vývěsním štítu září takovej ten otřískanej létající talíř se světýlkama po obvodu. Čirej anachronismus - dokonce i aureliáni prej tyhle kraksny přestali používat dobře před....šedesáti lety? Proslýchá se, že to jeden tým dokonce nedobrovolně zapíchl přímo tady - těm klukům selhalo řízení a...no, řekněme, že utajit ilegální výzkum, když se vám plavidlo rozprskne na ploše o rozloze míle není úplně jednoduchý. Vzdali to a vypadli tak rychle, že tu zapomněli kolegu. No, možná je to drb. A možná taky ne, jak mám brzy zjistit. Někdo si to pamatuje. A ten někdo má mimořádně ujetej smysl pro humor. Prodávají tu roztomilý suvenýry - dokonce i z police nad barem na mě zírají ty srandovně vykulený aureliánský oči...
Tohle místo se mi vážně začíná líbit.
"Brý ráno," usměju se na tlustou dámu za barem. Voní tu jídlo. A kafe - bohové, jak já toužím po terranským kafi!
"Dobrý," zamrká koketně. "Co si dáš?"
Z určitýho úhlu vypadá skoro jako Lukova máma, ale je mnohem milejší, pochopitelně. Na jmenovce, balancující na jejím úctyhodným poprsí, stojí:
Jsem Sally. Co pro vás můžu udělat?
"Kafe...a dal bych si pořádnou snídani."
"Vejce, slaninu, toust a meruňkovej koláč navrch?" usměje se mateřsky.
"Jo," protáhnu se blaženě a čistě pro pořádek přihodím jeden ze Steelrosiných fórků:
"Miluju vůni cholesterolu poránu...."
Funguje to jako vždycky - její fortelný ramena se otřásají smíchem, když se ode mě odvrátí a jde vyřídit objednávku.
Rozhlížím se kolem. V tuhle hodinu je restaurace skoro prázdná, jen u stolku u okna sedí drobná zrzka, usrkává kávu a očividně se pokouší nevnímat, co do ní usilovně hučí její partner. Brunet, rozcuchanej a nevyspalej skoro jako já, nechává svý kafe stydnout, opírá se o lokty a žvaní a žvaní...Mluví polohlasně, na tu dálku mu není rozumět, ale zjevně se ji snaží o něčem přesvědčit. A snaží se tím usilovněji, čím víc na to zrzka kašle. Bylo by mě docela zajímalo, o co jde - je na ně vážně komickej pohled, ale pak mi pod nosem zavoní kafe. Pomalu, blaženě usrkávám. Chutná stejně fantasticky jako to v doktorský kantýně...
Ach, Základna. Jak dlouho jsem si na ni nezpomněl - celejch pět minut?
Tak dobře, vzdávám to. Přivírám oči a svět kolem couvne před vzpomínkou.
Poslední noc. Věděl jsem, že to bude jiný, intenzivnější, zoufalejší...To, se dělo ale předčilo veškerý očekávání. Nesnažil se mě přesvědčovat, určitě ne slovy. Už ne. Věděl, že necouvnu. Ale...
To, jak se mě dotýkal, vjížděl mi prsty do vlasů a tiskl k sobě...skoro, jako by se snažil zapamatovat, jaké to je. Jako by se bál, že už mě nikdy v životě neuvidí. Jako by věřil, že je to naposledy. Popravdě, vyvedlo mě to z míry. Hrozně jsem se bál, že ráno rozsvítím světla a uvidím, že má na tváři ty nepochopitelný, absolutně neblondieský slzy. A já...já zkrátka sklopím uši a zase ten batoh vybalím. Že od něj nedokážu odjet. Upřímně - vidět ho plakat je něco...příšernýho, příšerně bolestivýho; je to zkrátka...no úplně špatně. Museli byste nějaký čas strávit v Tanaguře, abyste tohle pochopili. O Blondies se vykládá spousta mýtů - třeba, že jsou nezranitelní (dovolte, abych se zasmál), nebo že necítí bolest a nemají žádné emoce. Když něco takovýho posloucháte od dětství - místo pohádek na dobrou noc - není až tak těžký tomu uvěřit. Když jsem se s ním setkal poprvý, splňoval moje představy dokonale. Ale pak...no, vždyť víte.
Cesta na palubě Fénixe a dva tejdny na Základně mluví samy za sebe. Stejská se mi. Nemůžu se zbavit představy, co právě dělá. Dívám se na hodiny na stěně: Je skoro půl desátý, takže už vstal. Dal si první ranní sprchu - fakt nevím proč, když do ní za necelou hodinku - po powerballovým mači se Steelrose - bude muset zalézt znovu. Možná právě snídá. Usrkává kafe, stejně jako já. Chroupe ogrilovanou bagetu se sýrem, zatímco si Katze na opačný straně stolu dává svoje první ranní mlíčko. Katze taky chroupe. Ty malinkatý tmavohnědý křupky ve tvaru rybiček. Objednává si je přes terranskou síť. Jsou ve žlutý krabici, na který je namalovaná srandovní chlupatá zrzavá věc, a dokonce i VONÍ jako ryba - mám jistou pochybnost, jestli se vůbec jedná o lidskou pochutinu, ale on to zbožnuje. (Jo, zkusil jsem je. Nic moc, to vám teda řeknu. Slanina je holt slanina.)
Dobře, radši se vraťme k Iasonovi. Sedí u stolu v tom černým nátělníku s logem Základny, jedním okem mžourá do tisku, trochu se mračí a vypadá zatraceně dobře. Má ještě maličko vlhký vlasy, krásně voní a...do hajzlu.
Bude lepší, když toho fantazírování nechám. Nakonec, Sally stojí přímo nade mnou. A baculatej obličej jí svítí jako sluníčko. Usmívá se, jako by věděla, na co právě myslím.
"Daleko od domova, mladíku?"
"To...rozhodně."
Spiklenecky mrkne.
"Myslela jsem si to. Tatooine?"
"Errr...no, skoro," uchechtnu se, ačkoli jediný rodilý tatooinec, kterého znám, je Steelrose - aspoň se letmo zmiňovala, že z toho koutu pochází.
"Já jen, že máš tak pěknou barvičku," štípne mě do tváře. Pak zničehonic přestane kašpárkovat a nakloní se blíž.
"Nerada to říkám, ale támhleti dva - NEDÍVEJ SE TAM! - jsou agenti, kteří se motají kolem jednapadesátky. Pátrají...po návštěvách. Vypadáš jako milej kluk a zaplést se s nima - a hlavně s tím, kdo po nich jde - není nic příjemnýho. Takže..."
"Nebojte, umím si hlídat záda. Díky, Sally," věnuju jí mírně křečovitej úsměv a dopiju poslední hlt kafe. Zašátrám v kapse kožený bundy a nechám jí pěkný dýško.
Jedna z prvních věcí, které se v ghettu naučíte je, kdy je čas vypadnout.

                                   Pokračování příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ha!

(Nex (www.nex.estranky.cz), 5. 3. 2008 16:50)

Zdravím Kazutaku!

Ts ts. Jaké iritující? Geniální je to! ;)


To Scuroen:

Víš, když ono má to jméno v sobě hodně samohlásek, takže se to lehce splete. To "-oen" je prostě takové neobvyklé.
Ale já se tak snadno nedala! Vyvinula jsem si na tebe speciálně fintu - vždycky to zkopíruju přímo z tvého nadpisu, takže ho nemůžu zvrtat. ;-D

To Ada... Ej, už zase

(Scuroen, 5. 3. 2008 14:44)

Gratuluju, jsi pátý člověk, který mě nazval Scuoren, i když jsem Scuroen...

už vím!

(Muraki Kazutaka, 5. 3. 2008 12:46)

tak konečně vím, kde dear Tatsumi sebral to naprosto iritující citoslovce chíí!
TADY!

...že by?

(Muraki Kazutaka, 5. 3. 2008 12:44)

...že by se na našeho drahého černovláska přilepila oblíbená dvojice Mrázek a Skálová? (eh, promiňte, dlouho pobývám v Republica Bohemia a tak se mi to plete;-) ) tedy, Mulder a Scullyová?
Vau!

a ještě jedno Vau!

a díky;-)

p.s.
doufám, že nikomu z vás zde nebude vadit, že mám odkaz na tuto podivnou dálnici u sebe...

I just..like it;-)

...

(Ada, 5. 3. 2008 11:56)

Scuoren, já bych si je taky dala, ale na Friskies pro koťátka netrvám...:o))

Nex, znáš to.:o) Area 51, kontaktéři...no, emzáci jsou všude, co naděláš. (A nejvíc na finančáku!!!:o))

Regi, když on myslel jiného Luka.:o)) Svého kámoše z gangu. Pokud mě paměť něklame, jmenovali se jeho kamarádi Luke, Norris, Sid a Guy...Luke byl ten s brejličkama proti slunci.
Ale uznávám, že se tahle asociace přímo nabízí...
(Steelrose: "Obi-Wan ti nikdy neřekl, co se stalo s tvou...tetou!" :o)))))) Chí!

Tatooine??? Lukova máma???

(Regi, 4. 3. 2008 14:17)

Lemurku, já z tebe padnu. :))) *padla*

Srandovní chlupatá zrzavá věc?

(Nex, 3. 3. 2008 22:50)

Checht. Dobrý.. A copak to ví naše milá Sally o svém sousedském objektu? Tedy NEví? Začíná to tu vypadat jako v MIB 2, až na to že tohle není pošta. ;-))))

Rybičkýýý

(Scuroen, 3. 3. 2008 14:31)

Taky bych si dala... ale kostička je holt kostička... Ale Holandký plnotučný je ještě víc...

Teeeda....:o))

(Ada, 3. 3. 2008 14:05)

To je fofr...:)
A děkuju!

*thumbs up*

(Kleio, 3. 3. 2008 13:57)

Ano! Ano! Anooo!
Přesně takhle nějak jsem si představovala Rikiho to ráno poté. Jůůů!