Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bez spojenců to nejde

17. 3. 2010

ObrazekTak dobře, uznávám - to ráno bylo opravdu docela pěkný. Jedno z těch úžasnejch terranskejch rán, kdy vítr ještě studí, ale slunce už hezky hřeje na kůži. Pozdní léto - jak týhle roční době říká Meg - se tenhle rok nejspíš  vydařilo. V tuhle chvíli mi to ale bylo dost fuk. Skoro jsem neviděl na cestu. Běžel jsem jako šílenec a v očích mě štípaly slzy. V tu chvíli jsem chtěl jediný - bejt sám. Jenže bohužel - ale možná bohudík - na týhle akademii nikdy nejste sami.
"Hele, přibrzdi, mladej," zasmála se mi těsně za zády Steelrose, "ber na mě trochu ohled. Už jsem starší dáma."
Usilovně jsem polykal a zkoušel popadnout dech. Měla pravdu. Jakej mělo smysl, hnát se někam jako cvok? Když se úplně zlikviduju, bude to bolet míň? Konečně jsem dokázal trochu zpomalit a nakonec jsem se zastavil úplně. Po těle mi v jedný jediný vteřině vyrazil pot a ve stehnech bolestivě zatrnulo - jako by si můj nebohej organismus teprve v tu chvíli uvědomil, jak moc mu dávám zabrat... Opíral jsem se v předklonu rukama o kolena a zoufale se snažil zjistit, kdeže jsem ztratil plíce. Podívat se Steelrose do očí bylo překvapivě těžký - bylo vlastně docela fajn, zírat do země a bojovat o čas přehnaným lapáním po dechu. Nakonec jsem to ale udělat musel. Musel jsem zvednout hlavu a ke svý hanbě jí ukázat, jak moc jsem v prdeli. Trochu jsem se bál, že nasadí soucitnej výraz, jenže jako už mockrát, i teď se ukázalo, jak taktní spojenec tahle ženská ve skutečnosti je. Nehnula brvou. Trpělivě čekala, dokud nás na cestičce nemine Zbrojířka s Velkým šéfem a teprve pak mi jemně položila ruku na rameno.
"Koukni," usmála se, "já bych samozřejmě MOHLA předstírat, že se nic neděje, a vyrazit na ranní trénink v pyžamu je úplně normální, ale otevřeně přiznávám, že bych si mnohem raději poslechla tvoji verzi."
"Nic se neděje. Teda... nic novýho pod sluncem," mávl jsem rukou.
"Aha. Jestli tu nechceš rozmazávat podrobnosti, v pohodě. Chci jen, abys věděl, že..."
"Že tu jsi?" Věnoval jsem jí jakousi ubohou parodii úsměvu. "Já to VÍM. Děkuju. Fakt se nemusíš bát, to bude zase dobrý..."
Kovový prsty mi něžně promnuly rameno.
"Chápu. Žít s Iasonem asi není vždycky sranda, viď? Vím, že to zvládnete - já jen, že tentokrát to vypadalo na trochu větší krizi. Tak jo, přiznávám - kapku mě to vyděsilo, to je všechno."
Trochu větší krizi...
Cítil jsem, jak mi na obličeji vykvétá odpornej úšklebek - prostě jsem si nemohl pomoct. Jemně jsem setřásl její ruku a pomalu vykročil po cestičce kupředu. Všechen adrenalin nejspíš vyprchal, teď už mě bolelo každý došlápnutí. Cejtil jsem se malej. Úplně bezmocnej. Přesně jako na Amoi, když mi Iason ... ehm, instaloval první tracer. Nikdy nezapomenu, jak příšerně ta ztráta svobody a kontroly nad sebou samým bolela. A dělo se to - i když jen v přeneseným slova smyslu - zas. Ten parchant mnou už zase manipuloval. Už zase jsem netušil, co se stane - a to mě, jak jsem si právě uvědomil, na celý věci štvalo ze všeho nejvíc.
"Rosie?"
"Hm?"
"Víš, jak se říká, že minulost kouše?"
"Riki," zamručela konejšivě.
"Je to pravda," hlesl jsem. "Je to ta zasraně nejbolestivější pravda na světě..."
Objala mě. Přesně v pravej čas, protože v tu chvíli se to stalo - veškerý machrování splasklo jak vyfouknutej balónek a emoce vytryskly na povrch.
"Já ho NENÁVIDÍM! Já toho odpornýho blondieskýho šmejda..."
Víc už jsem ze sebe dostat nedokázal a víc taky nebylo potřeba říkat. Steelrose mě opatrně hladila a já dělal tu jedinou věc, na kterou jsem měl ještě sílu.
Brečel.

                                                Pokračování příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Smutněhladík Rikiho po rameni...

(Efka, 19. 3. 2010 20:22)

jo, máš pravdu, je to šmejd, ale... máme ho rádi.

...

(marsella, 18. 3. 2010 16:31)

Chmpf... Teda to je drama... Tohle už není žádná sranda... hej, ty tam, Lemure! My už jsme je jednou obrečeli, tak žádný hlouposti, jasný?

No jo, hnád! XD

(Ada, 18. 3. 2010 7:27)

Tak krásný překlep se mi nepovedl už hodně, hodně dlouho... *omřela*
Kleio, nic si z toho nedělej. Taky nic smysluplného nepíšu, jak vidíš. Nová práce, pekelné služby... uch. Ale o víkendu jedu za Břečťanem, těšík! :)

Michangelo, pravdu díš. Pořád zjištuju, jak důležité je mít někoho, o koho se můžeš opřít. Jak říkám - bez spojenců to nejde.

hnád :)

(Kleio, 17. 3. 2010 21:09)

Chtěla bych ze sebe vyplodit cokolivěk smysluplného. Ale dneska toho nejsem schopná, později to asi lepší nebude.
Ale vůbec se mu nedivím. Minulost je děsná sviň. I když přítomnost nemá menší zuby...

Díky za Steelrose!

(Michangela, 17. 3. 2010 21:06)

Mít pocit, že se jeden propadá a neví kam a proč. A vše záleží jen na druhém. Na tom, komu jsme se odevzdali v dobrém i zlém, celou svou myslí, celou bytostí, celým smyslem vlastního života. Pak se může stát, že potřebujeme nějak ventilovat nadbytek emocí. Někdo tak učiní během, někdo slovy. A slzy pomohou utišit bouři v našem nitru.
Krásné, díky. A dík za blízkou náruč přítele.