Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jsem hodný Pet?

16. 1. 2008

ObrazekNe. Já o tom zkrátka odmítám přemejšlet. Z čistýho srabáctví si odmítám připustit myšlenku, že už ho třeba nikdy neuvidím. Koukněte - není to hezkej pocit. Ani trošku. Ono to fakt bolí, víte?
Nikdy jsem si tenhle absurdní fakt neuvědomoval tak intenzivně, jako dneska ráno. Když jsme se probudili a úplně automaticky po sobě sáhli. Dotýkali se jeden druhýho, jako by měl celej svět skončit. Bylo to...bohové, bylo to stejný, jako na Dana Bahn, když se zasmál a vzal si to cigáro, objal mě kolem ramen a já byl najednou úplně klidnej. Smířenej se vším, protože tam byl a držel mě. A potom, když se nad náma prořítil Fénix a vystřelil na orbitu...do hajzlu - jak bych na tohle mohl zapomenout? - myslel jsem si, že halucinuju. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem málem nestačil zpanikařit. Byl tak statečnej. Tu chvilku, co ho Corriganová s týmem nechala při vědomí, se usmíval. Držel mě za ruku. Říkal, všechno bude v pořádku...Chápete to? Ležel tam, krvácel a ještě mě stačil utěšovat.
Tak jo, doprdele. Miluju ho. Je to jedinej chlap, kterej doopravdy ví, jakej jsem. Není to absurdní? Miluju Blondieho, kterej mě ulovil. Donutil k tomu, bejt jeho domácí mazlíček. Já vím, tak to není. Já jen, že...najednou se známe tak zblízka, chápete? Dokážu vycejtit, když mu není dobře a když se o mně potřebuje opřít a on na druhou stranu ví, kdy mě obejmout a kdy se radši neptat. Věřte nebo ne - tohle je víc, než mi kdy dokázal dát Guy. Nebo kdokoli jinej.
Říkám si, k čertu s tou zasranou hrdostí, prostě půjdu a řeknu mu, že jsem si to rozmyslel. Že s ním chci zůstat. Že si nedokážu představit, že se ráno vzbudím a on tam nebude.
Sakra.
No jo, máte pravdu - POŘÁD jsem Riki The Dark, ten paličatej vůl, kterej si radši ukousne jazyk, než aby tohleto vyslovil. Bude házet ramena do poslední chvíle.
Kluci z ghetta nebrečej. Nemůžou si to dovolit.

Co jsem to vlastně...už vím! To ráno. Ráno, když jsem se milovali  a já do něj zatínal zuby - z čistý touhy bejt blíž a ještě blíž, mi to definitivně došlo. Můj odchod bude zatraceně těžkej.  Mám na sebe vztek, že nedokážu bejt otevřenější.  Říct mu - no tak jo, zůstanu s tebou, aniž bych si připadal, jako nerozhodnej idiot.

ON tímhle mindrákem netrpí. On narozdíl ode mě dokázal vyslovit, že si přeje, abych zůstal. Neřekl to jako Blondie, kterýmu - ať chcete, nebo ne - pořád ještě patřím. Vyslovil to jako můj...partner? Milenec? Kolik absurdních, přeslazenejch výrazů ještě znáte?
Proklínám se, že jsem v tu chvíli nedokázal prostě jen kejvnout. Jsem zkrátka pako, trpící věčnou nejistotou, že by něco tak úžasnýho mohlo být doopravdy. Že by to mohlo trvat.

                                                      ***

Tak jo. Stojím před vchodem na ošetřovnu a on je zase tam uvnitř. Stejně jako před čtrnácti dny, i dneska se hloupě bojím vejít.
Směje se. Slyším, jak s Meg lehkomyslně vtipkujou a najednou si se vším strachem a nejistotou připadám hloupě. Sáhnu na kliku.
Dokonce i ta scéna je stejná, jako tenkrát. Leží na vyšetřovacím lůžku, na sobě má jenom tričko a trenýrky a Meg mu jemně ohmatává kotník.
"Už toho nech! Fakticky to nebolí."
"Ta achillovka se mi nějak nezdá..."
"Corriganová, smiř se s tím, že tvoje protetika jsou dokonalá. Kdyby se cokoli dělo..."
"Okamžitě volej! Zalarmuju tým a přijedeme za tebou."
"Nemůžu tě tahat od práce kvůli každému loupnutí v koleni.."
"Kušuj," rozesmála se Meg. "Pro mě to bude báječná záminka odsud vypadnout, tos ještě nepochopil?"
"Aha, v tom případě...chci masáž chodidel každý týden," prohlásil nafoukaně.
"To beru. V případě, že mi to oplatíš," opáčila stejným tónem.
Vyprskli smíchy.
"Kam máš vlastně namířeno?" zeptala se potom. Ještě pořád nezaregistrovali, že stojím  u dveří - cítil jsem, jak mi naskákala husí kůže.
ZJISTÍM TO. BUDU VĚDĚT, KDE HO HLEDAT, KDYBY...no zkrátka, kdyby náhodou.

                                                 Pokračování příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dík za tenhle díl.

(Nex, 16. 1. 2008 15:50)

Věci občas prostě musej bejt vážný. Zrovna dneska jsem něco takovýho vážně potřebovala (byť okolnosti jsou jiné, můj duševní stav rezonuje s dojmem, co ve mně tohle vyvolalo), i když jsem si to neuvědomila, dokud jsem si nepřečetla tuhle tvojí povídku. Díky a ještě jednou díky. Vážně moc. Nex