Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na lovu

27. 11. 2014

katze06.jpg "SLEZ ZE MNĚ!" zachrčel jsem. Počáteční šok začínal polevovat a rychle dělal místo animálnímu vzteku.  Přesně tomu, kterej mně takovou dobu dokázal udržet naživu. Už teď jsem ale věděl, jak moc mi zuřivý prskání v tuhle chvíli pomůže. Katze umí vypadat jako nejsladší kocourek na světě, ale věřte mi - když se vás tenhle kluk rozhodne zpacifikovat, máte prostě smůlu.
Katze s naprostým klidem odrazil můj pokus sejmout ho hlavičkou do čela, a rychle přehmátl, aby mi udržel zápěstí nad hlavou.
"Zeptám se ještě jednou," zapředl. "Co máš v plánu?"
"Ptáš se ty, nebo Iason?"
Neřekl nic. Ani nemusel. Odpověď byla víceméně jasná.
"Proč mě sakra nenecháte bejt?" zakvílel jsem. Hlas se mi přitom chtě nechtě srandovně zlomil. Bylo to ponižující.
"Uklidni se. Opravdu bych ocenil, kdybys přestal dělat hovadiny a normálně mi odpověděl."
"Až mě pustíš."
"To určitě. Mám svůj nos rád takovej, jakej je."
"Sakra, Kočičáku... Vždyť víš, že tenhle výlet mám oficiálně povolenej. Můžu si jet kam chci."
Zafuněl. Zdálo se mi to, nebo se opravdu přestal tvářit jako vtělená paranoia? Přinutil jsem se uvolnit svaly na rukou - což se vším tím adrenalinem v krvi fakticky nebylo snadný - a pro jistotu na něj vztřícně zamrkal. Ještě chvilku zíral. Pak jeho stisk pomalu, opatrně povolil.
"Žádný zvláštní důvod tu zůstávat?" zamručel podezíravě.
Pečlivě jsem se soustředil na pomalý nádech a výdech. Teď, když mě nevěznil tak pevně, bylo pokušení se mu vykroutit hodně silný, ale něco mi říkalo, že bych měl vsadit na upřímnost.
"Ne. Jo. Totiž..."
"Povídej."
"Hele, nemůžeme si prostě nalejt panáka a bavit se jako dospělí lidi?"
"Ty nejsi dospělej," řekl. Pak ze mně vstal a s klidem, jako by se vůbec nic nestalo, zapadl do nejbližšího křesla.
"Jsi fakt paranoidní," dovolil jsem si zafrflat. Zápěstí bolela jak čert.
"Tohle mi nedělá žádnou radost, Riki. Iason si prostě potřebuje být jistý, že-"
"Že neudělám žádnou blbost?" řekl jsem trpce. "Jak dlouho mně vy dva, sakra, znáte?"
"On ti věří, Riki."
Jasně, blesklo mi hlavou. A Steelrose zbožňuje růžovou.
"Ale určitě chápeš, že když se teď na scéně objevil ty-víš-kdo, maličko to mění situaci."
"Ty-víš-kdo mi od Dana Bahn může ty víš co," řekl jsem a myslel to smrtelně vážně. Nebo... skoro. Už nějakou chvilku ve mně hlodalo nepříjemný podezření, že zas tak úplně jistej si tím nejsem. Při představě, že Guye uvidím, mnou cloumaly různorodé pocity a když k sobě budu chtít být opravdu upřímnej, JENOM vztek mezi nimi nebyl. Za normálních okolností bych se nerozpakoval Katzemu svěřit i tohle. Minimálně bych to řekl Meg. Zajímal by mě jejich názor na věc. A možná bych dokonce chtěl slyšet ujištění, že je to normální, že by bylo divný, kdybych po takový době nebyl rozpolcenej a zmatenej. V Katzeho postoji ale bylo něco, co mě nutilo být opatrný. Mnohem opatrnější než kdy jindy. Říkejte tomu instinkt nebo tak něco - zkrátka jsem z něj neměl dobrý pocit. Znáte to divný mrazení v zátylku, který vám naznačuje, že se něco semele?
"Kočičáku, slibuju, že nemám v plánu tam nahoru vtrhnout, a... jánevím, nakopat to, co z Guye zbylo. Přísahám."
"Vrátit se tam klidně můžeš, proč ne. Jen by bylo fajn, kdybys Iasonovi dal předem vědět."
"Co s ním provádí?"
Ne, tu otázku jsem v úmyslu neměl, ani náhodou. Vyletěla mi z pusy mimoděk, dřív, než jsem jí v tom dokázal zabránit.
Katze se pousmál. Nebyl to hezkej úsměv.
"Chová se k němu slušně. Dokud se on bude chovat slušně k němu. Kdyby s ním chtěl opravdu skoncovat, odlifruje ho zpátky na Amoi a předá Raoulovi, to přece víš."
Přikývl jsem. K tomu nebylo co dodat. Jsou ale chvíle, kdy slyšíte, jak někde hluboko ve vás chatrný pozůstatky vašeho starého Já křičí bolestí.
"Dostal," vydechl jsem.
"Tracer? Samozřejmě."
Musel jsem se v tu chvíli zatvářit příšerně, protože Katze vyskočil a přistoupil ke mně - a najednou to byl zase on. Starostlivej, stoprocentně loajální asistent.
"Riki," oslovil mě potichoučku, "Víš, že tohle je prostě nutnost."
Mlčel jsem, krk staženej bolestí.
Katze, kterýmu nikdy nedělalo potíže vycítit moje rozpoložení, natáhl ruku a srandovním kočičím způsobem mi ji přitiskl na tvář. Tvářil se přitom tak soucitně, že bych ho nejradši objal a rozbrečel se jako pětiletej.
"Je v pořádku. Víc, než si zaslouží. V tomhle nám prostě musíš důvěřovat."
Věř mi, řekla kočka myši, pomyslel jsem si. Ale nahlas řekl jenom:
"Otevři tu flašku."


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Bezva

(Daniella, 15. 2. 2015 1:59)

Tak už zase frčíme o kousek dál ? To prima , moc děkujeme :)

Hurá!

(Hiroko, 1. 12. 2014 13:01)

Já nevěřím vlastním očíííím! Aaa, nekonečná kontrola se vyplatila. :3

Re: Hurá!

(Autor, 1. 12. 2014 15:17)

Nemáš ani tušení, jak moc jsme nadšení, že tu čtenáři pořád ještě jsou, nakukují a radují se z nové kapitoly. Všem vám patří jedno obrovské DÍKY!:)

wow

(Kitikara, 29. 11. 2014 11:25)

Ahoj, asi už jsem tady komentovala pod jiným jménem, ale už je to taky pekelně dávno. No nic, prohrabuju si svoje starý záložky a říkám si, hodím sem očkno a hele, najdu si narozeninový dárek. Jinak doufám, že ti je nějak obstojně a tak. Takže s chutí projedu ty starší věci a jdem vesele číst.

Re: wow

(Autor, 29. 11. 2014 12:05)

Všechno nejlepší a vítej zpátky.:-)
Jj, cítím se dobře, jen se potřebuju vrátit do formy. Byl to boj.