Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejdůležitější otázka ze všech

16. 5. 2010

ObrazekJeho pusa chutnala slaně. Přísahám, ještě nikdy jsem ho neviděl takhle vykolejenýho. Dobře - možná viděl, tenkrát na Základně, těsně po našem příletu... jenže to byla kapánek jiná situace. Tenkrát jsme ještě nevěděli, která bije. Jak moc k sobě od toho památnýho odpoledne na Dana Bahn budeme mít blízko.
Hladil mě. Držel tak, jako by mě už nikdy v životě neměl pustit. No, každopádně mi to neulehčoval, jestli víte, co tím myslím...
"Poslouchej," řekl jsem. "Chvilku mě teď poslouchej a nesnaž se odvést pozornost muchláním, jasný?"
Nepustil mě, ne úplně, a jeho tělo se napjalo a zostražitělo. Bylo příšerný vědět, že VÍ, že to přehnal a teď se bojí, co mu řeknu. Myslím, že už to trochu tušil. Tvářil se nejistě. Tak, jak by se žádnej Blondie v životě tvářit neměl.
"Mám dojem, že tohle se nikdy nezmění. Blondie prostě zůstane Blondie, i kdyby se rozkrájel. Pokaždý... pokaždý, když ti začnu věřit, se nakonec ukáže, že mi něco tajíš. Připadám si jako naprostej idiot."
"Ale -"
"To je dobrý, nech to bejt. Jen chci, abys věděl, že už jsem z tohohle stavu věcí kapku... utahanej, jestli víš, co tím myslím."
Mlčel, což bylo v jistým směru možná horší, než kdyby se pokoušel obhajovat.
"On...," zaváhal jsem, protože TUHLE otázku se mi vážně položit nechtělo,"on sem přijede?"
Iason přikývl. Kdyby mi dal pěstí do žaludku, nebolelo by to víc. Moje příšerný tušení se tím nejenže potvrdilo, ale navíc získalo mnohem hmatatelnější obrysy.
"Ok," vydechl jsem. "Nevím sice, co přesně máš s Guyem v plánu, ale jedno vím jistě - nechci u toho bejt."
Iason neřekl ani popel, jen jeho ruka na mým boku ustrnula.
"Tak jsem si říkal, že vypadnu. Co ty na to?"
Konečně otevřel pusu a přísahám, v jeho hlase byla taková beznaděj, až mě zamrazilo v zádech.
"Nemáš žádný tracer. Ano obojek. Jsi se mnou z vlastní vůle, takže..."
V tu chvíli mnou zacloumal příšernej, ačkoli ne úplně logickej pocit, že se celej můj život nebezpečně naklání na stranu. Že právě něco strašlivě podělávám.
"Podívej," vzal jsem ho za ruku, "o nic přece nejde. Já tě sakra neopuštím. Jen se chci chvilku... porozhlížet po Evropě a srovnat si myšlenky, to je všechno."
"V pořádku," řekl. Pustil mou ruku a vstal.
"Kam jdeš?"
"Nevím. Někam," řekl lhostejně. Hlavu měl svěšenou. Proč jsem měl pocit, že mu ubližuju? Byl jsem v právu, krucinál...
Pár vteřin jsem fascinovaně zíral, jak odchází - ta přímější, mnohem emocionálnější reakce přišla se zpožděním. Vyskočil jsem na nohy a pelášil rovnou za ním. Dohonil jsem ho až v půlce schodiště pod ložnicí. Opíral se o zábradlí, rty, sevřený do tenoučký čárky... Třásl se. Vypadal tak zbědovaně, že bych ho nejraději objal, utěšil a ujistil, že nikam nejedu, jenže - jak tušíte - takhle snadný to nebylo. Jediný, co jsem v tu chvíli dokázal, bylo, pohladit ho po zádech. On se otočil. Přitáhl mě k sobě, velice opatrně, úplně neblondieským způsobem. Když mi zabořil obličej do vlasů a vzdychl, málem jsem se rozbrečel.
"Budu... budu se ozejvat, jasný? A dám na sebe pozor, slibuju."
"V to doufám. Jinak bych tě totiž musel přetrhnout jako hada," zašeptal a pohladil mě po zádech.
V mým břiše se cosi zatetelilo a z pusy mi vyklouzlo drobný vyprsknutí. Nakloněná podlaha mojí podělaný existence se začínala pomaličku narovnávat. Tedy, ne že by mě na něj úplně přešel vztek, to rozhodně ne, ale...
"Hele, marode... zvládneš malou procházku?" Zeptal jsem se.
"Pokud si vezmu francouzskou hůl a nepřistihne mě Meg..."
"Dobře," usmál jsem se konečně. "Počkej na nádvoří - jen si přezuju tenisky. A šlohnu ze sklepa nějaký víno."
Překvapeně na mě zazíral. V tenhle obrat situace nejspíš nedoufal ani náhodou. Byl prostě k sežrání.
"Tak dělej," šťouchl jsem ho se smíchem do žeber. "Než odjedu, chci ti něco ukázat..."
Nepříliš ochotně mě pustil a ohromeně zavrtěl hlavou. Začínal se usmívat. A já na nic nečekal a vyrazil po schodech jako šílenec. V chodbě před kuchyní jsem se srazil s Meg. Nejspíš už tam stála nějakou dobu, protože se chechtala, až jí tekly slzy...

                                    Pokračování příště...

                                                      


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Už týden sem chodím...

(Psí Hvězda, 18. 5. 2010 21:07)

a konečně je další díl. Zvláštní... vždycky jsem se ve svém běžně heterosexuálním viděla spíš v pozici Rikiho... a dnes prvně v pozici Iasona. Na první pohled silnější, ale citově zranitelnější, tím,
jak se vydal citům napospas... Je to tak, láska bolí a ničí... když nemáš někoho jako je Riki.

Ále...

(Wee-wees, 18. 5. 2010 17:40)

... jen mu dej, Riki, bastardovi manipulativní. Jen ať si nezvyká, že mu všecko projde. :o)

Lemure, díky,

(Efka, 18. 5. 2010 17:03)

přesně to jsem dneska potřebovala. Držím jim všechny palce, ať se nakloněná podlaha existence zase srovná.

Díky...

(Michangela, 17. 5. 2010 15:33)

...šťastně se usmívám a v očích mám slzičky. Jsem dojatá.