Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ta, co nepotřebuje stepovací boty

20. 12. 2007

ObrazekVlastně jsem na ni narazil náhodou. Plazil jsem se na oběd. Sám, protože Iason vypadl cvičit a Katze...ten se coural kdovíkde. Stála u pultu v doktorský kantýně - dvoumetrová ženská v nátělníku a šortkách, který toho každopádně moc nezakrejvaly a o něčem vtipkovala s tou mrňavou Megiinou asistentkou. A smála se. Páni! Ještě nikdy jsem neslyšel, aby se holka smála takovým hlasem...a přitom dokázala zůstat ženská! Byla jak nějakej...barbarskej sen. Královna z komiksů, který čítával Luke. Ale přitom působila tak nějak...měkce. Měla hezký ruce. Vždycky si všímám rukou - je to divný, ale je to tak. Dokonce i ta pravá - od lokte dolů "cizí" mi připadala jemná a krásná. Jo, tohle bylo taky divný...její protetika - obě nohy od kolen níž a pravou paži - vůbec nic nezakrejvalo. Žádná umělá kůže. Já vím, Iason mi to už vyprávěl, ale popravdě - žasl jsem, jak přirozeně to působí. Pěkná ženská se vším všudy.
Koukali jste na ni a ani náhodou neměli pocit, že se jí  kdy stalo něco příšernýho. Viděli jste ty jizvy. Lesklej kov. Ale...já nevím, těžko se to vysvětluje. Nějak to k ní patřilo. Neomezovalo ji to. I s tím vším se pohybovala jako víla.
(O těch jsem nedávno čet. Terranskej folklór. Takový ty srandovní věcičky z lesů, vždyť víte. Víte, že na ně věřej dokonce i některý mafiáni? Nekecám!)
"Ahoj," usmála se. "Řekla bych, že Iason na trénink dnes nedorazí, že mám pravdu...Divoká noc?"
"Ech, cože? Ne, já...počkejte, myslel jsem, že od rána hrajete!"
"Ale kdepak. Vůbec nepřišel. Myslela jsem, že máte nějaké ranní...diplomatické rozhovory," pozvedla významně obočí.
Koukněte, nečervenám se často, ale tentokrát mě dostala.
"Riki...," rozesmála se a napřáhla ke mně paži. "Ráda tě konečně poznávám."
"Potěšení je na mé straně...Steelrose?"
"Ano."
Kovové prsty stiskly ty moje. V první chvíli mi trochu zatrnulo, ale udělala to jemně. Velice jemně.
"Holka, co nepotřebuje stepovací boty," vyklouzlo mi z pusy.
"Správně," ušklíbla se rošťácky. "Dáš si se mnou mač?"
Pokynula ke směrovce, ukazující k Powerballové šachtě.
"Neblázni. Jestli jde o sílu...převálcuješ mě," rozesmál jsem se. Na férovku - o týhle hře jsem neměl šajna a navíc...necítil jsem se dvakrát ve formě.
Steelrose do mně nešetrně šťouchla. Její úsměv byl setsakramentsky nakažlivej. Byla výbornej parťák a věděla to.
"Jde spíš...o balanc. O rychlost a o postřeh."
"Možná později."
"Chá...tohle je kluk, ze kterýho Tanagurská policie viděla pět let tak akorát záda? Ten, kterej šlohne bourák za pět vteřin?"
Zrudnul jsem ještě víc. V břiše mně podezřele mrazilo. Doslova jsem cítil, jak mi na rtech vykvétá připitoměle blaženej úsměv.
"TOHLE ti řek...?"
"Tak jdeš...nebo ne?"
Tak ženská vážně věděla, jak na mně.
"Dobrá, řekla sis o to! Tak pojď...," machroval jsem. "Ukážu ti, jak hrajou drsňáci."


Dobrá. Povím vám, jak to bylo. Příště.
Prozradím, že jen o pouhejch patnáct minut později jsem vzýval všechny svatý...to abyste věděli, do čeho jdete.

                                            Pokračování příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chí...

(Ada, 2. 1. 2008 13:25)

Spřízněná duše. Ale do růžové nejdu, to zas ne. Miluju převleky! Jakékoli! (Zázrak, že jsem ještě neskončila coby účastník nějaké "cosplay"...( v černém overalu, plášti s nárameníky a dlouhou, předlouhou blond parukou, muhahahaha...:o)) Ehm. Jen vtip.
Jsem zkažená léty u dívadla, které na mé něžné dévčí dušičce zanechalo děsivé následky.:o))
Takže chápu. Zcela.

Samozřejmě! ;-)

(Nex, 2. 1. 2008 13:08)

Uvědom si taky, že kromě mého myšlení, které už před těžkéma járama dalece předstihlo můj fyzický vývoj, se koněčně začalo i moje tělo měnit na, no řekněme že trochu víc dívčí než to žehlicí prkno předtím, ale moc slavné to zatím není :-) Takže jestli jsem se prve dokázala myšlenkovou pubertou dostat vcelku bez úrazu, teď, jak se mnou mávají různé věci v mém novém těle, spadla jsem do toho znova.

Ne, to není přesné. Teď už totiž neřeším ty myšlenkové kotrmelce, jako když jsem si prve formovala myšlení, ale právě proto, že to už mám víceméně hotovo, si to spadnutí užívám. Plavu si v tom a cachtám a rochním atakdále... (A taky jsem zjistila, že růžová barva dokáže vyprovokovat moje spolužáky k neskutečně legračním projevům,, takže teď sháním něco VÝRAZNĚ růžového. Je to sranda, je to zábava - a dělají totéž co dospělí - chtějí uniformitu a neprovokativnost. Sice tvrdí, že ne, ale: nohy 90% našeho gymplu vězí v modrých džínách. Kromě tak jednoho kluka na třídu jsou všude oblečení v černé, šedé a tmavomodré. Ty bílé vrány jsou pak opravdu bílé - nosí jiskřivě bílé košile/saka, za kterých úplně bolí oči. Holky totéž. Samá černá, ještě tak červená (na jasně červená,ani karkulkovská, tmavší i když do karmínové má daleko). Jsou stejní jako dospělí - a je stejně zábavné je provokovat. :) )

*pokračuju od cachtání:* Protože si díky tomu uvědomuju, že teď a právě jedině teď mám jedinečnou (a pravděpodobně i jedinou) životní příležitost chovat se totálně šíleně - a co je na tom nejlepší - VŠICHNI TO OMLUVÍ! Juch! Juch!

Jen řeknou něco jako:

"Podívejte se na to třeštidlo [cituji babičku :-] , už je to pomalu mladá dáma [babička 2] a chová se jak malá [teta :) ]."

"No jo, to s ní cloumá puberta, z toho vyroste!(blazeovaný příbuzný/známý, kterému je to jedno, protože mě vidí nejvýš 2x ročně :-)"

"Jen aby!" <- Pravděpodobně nejpřesnější odhad. *Muhahahaha! Ne? No tak ne.*


Zjišťuju totiž (a stále větší rychlostí), že bláznivé chování není tak špatné, jak jsem ho dřív odsuzovala. (Velice objevně :) jsem zjistila, že ti takzvaní cvoci, co si klidně kašlou na to, jak se chová "normální člověk", si užijou mnohem víc zábavy. Kdo vlastně řekl, že když už nejste dítě, nesmíte si hrát? Co? A kdo řekl, že musíte být seriózní? HA! Nikdo!

A přitom se většina dospělých lidí užírá, že ti blázni, co si pořád jenom hrajou, chodí si do kaváren na kafčo a na sachr jakoby nic, nechají si (jaké hříšné vyhazování peněz!) dělat ty úžasné masáže a pořád jezdí na nějaká nová, zajímavá místa nebo provozují hyperzajímavé koníčky, o kterých jste předtím málem ani neslyšeli, se mají líp než oni, jsou šťastní a život je ohromně baví - a dokonce i svou práci si podřídili nějakým zákeřným trikem jako je volitelný začátek pracovní doby.

Tak tohle je vcelku dost přesné shrnutí mé osobnosti, ještě zbývá dodat, že jsem téměř fanatický čtenář (+ že mám přečteny všechny Prattchettovky kromě Vědy a Posledního hrdiny), knížku o 500 stránkách (třeba Harry Potter nebo i klaciká, normální faantasy) dokážu přečíst za jedno odpoledne, kdy čtu v kuse 5-6 hodin. Třeba HP4 jsem přečetla od 8 večer do půl 4. do rána. Já vím, jsem cvok - a vy jste to už stejně tušili. Ale...bavím se víc než většina lidí co znám. A abych použila rozšířeného úsloví: A vo tom to je. :-PPP

Ehm. Dobrá...:o)

(Ada, 30. 12. 2007 17:07)

Tedy...já VÍM,že tenhle projekt není tak úplně normální, ale....až TAK?:o))

Cha cha cha cha chá!

(Nex, 22. 12. 2007 19:07)

Chichi. Chacha. Chochochochó? No dobře, tak ne, no. Připitoměle blaženej úsměv? "TOHLE ti řek"? Všichni svatí? Chachachachacha!

Chííí

(Kleio, 21. 12. 2007 21:40)

No, to zní... vyčerpávajícně. :D

Zas nějakej nadpis...

(Regila, 21. 12. 2007 20:35)

A dál??? A ještě? A pořád? :)))