Jdi na obsah Jdi na menu
 


Utkání

2. 1. 2008

ObrazekHlava se mi zatočila už v okamžiku, kdy jsem se opřel o plexisklo a koukl se dolů. Představa, že si zuju boty a skočím z miniaturního můstku na tu mrňavou plošinku, plující prostorem, mi připadala neuvěřitelná.
Steelrose se blaženě protáhla. Usmívala se. Ta bestie se kliďánko usmívala a tak mi nezbývalo nic jiného, než házet ramena taky. Naťukala na hlavním panelu režim hry a rozsvítila světla. Pak otevřela dveře. Abyste si dokázali aspoň trochu představit, o čem je řeč, popíšu vám, jak celá ta zatracená věc vypadá. Powerballová šachta má v průměru zhruba osm metrů. Hladký kovový stěny, na kterých by se nedokázal udržet ani aldebaránskej slizník. Pár světýlek, nic víc. Zdánlivě bezedná prázdnota pod vámi.
A pak ty plošinky. Jsou dvě - ale myslím, že tuhle hru může hrát i větší počet hráčů. Tyhle nepochopitelně placatý kousky vašeho životního prostoru sestávají z několika dlaždic. Vypadají docela stabilně, ale nenechte se mýlit. Nemám tušení, jak jsou pospojovaný, ale veškerá rovnováha je jen a jen na vás. Stejně jako pohyb, kterej řídíte sérií poměrně přirozených gest. Tedy - přirozených v jejím podání. Já prvních pár vteřin šermoval rukama jako smyslů zbavenej, což Steelrose velice pobavilo. Seskočila dolů a obkroužila šachtu, jako by stála na pevný zemi, zatímco já usilovně polykal a snažil se nedívat dolů.
"Takže," usmála se andělsky, "pravidla. Každou hru začínáš na dvanácti dlaždicích. Může uhýbat, skákat - ale jamile z plošiny spadneš - hra končí. Finitto."
"To slovo na es bys tu vyslovovat neměla."
"Neboj, ta šachta sice vypadá děsivě, ale můžu tě ujistit, že má dno," zašvitořila mile.
"Moc vtipný," opáčil jsem já. Co naplat, zabiju ji později.
"Dál. Krom plošiny máš k dispozici tohle," pohnula prsty a ve výšce její tváře se materializoval malý, jiskřící žlutý míček. Vzala ho do dlaně a bez varování ho po mně mrskla. Zasáhl mě do ramene.
"To sakra bolí!" zamračil jsem se a pak - dřív, než jsem se stačil nadechnout - se plošina nečekaně zatřásla. Nečekal jsem to - bylo zatraceně těžký, znovu získat balanc.
"S každým zásahem, který ti protivník uštědří přijdeš o jednu dlaždici, zatímco on ji s určitým počtem bodů získá.  Počet míčků není v tomhle režimu hry nijak omezen. Vítězí ten, kdo jako první dostane soupeře dolů, samozřejmě, aniž by se ho dotkl rukou, nebo jinou částí těla. Měla bych tě upozornit, že hra se postupně zrychluje. Životnost míčku postupně klesá - musíš ho užít, jakmile se objeví, nebo ztratí šťávu a je těžší se trefit."
"Dobrá, chápu. Všechno?"
Ještě jednou mi ukázala gesto, jakým si prve přivolala míček a pak se s plošinou vrátila do své výchozí pozice.
"Všechno. Jedeme."
Vzduch, vanoucí ze dna šachty divně vystydl. Radši jsem nemyslel na to, co se skrývá tam dole. Koukal jsem jí do očí. Snažil jsem se odhadnout, co udělá. Kdesi ve stěnách šachty to zahučelo a někdo pustil hudbu - nějakou pekelnou rytmickou vypalovačku - a na monitoru nade dveřmi se objevilo skóre. A odpočítávání. A pak, pak se svět proměnil v jednu jedinou rozmazanou šmouhu. Hra začala.
Přestal jsem myslet na rovnováhu a na tu příšernou hloubku pod sebou. Přestal jsem myslet na rameno, které začínalo brnět. Ty první minuty hry jsem se nedokázal soustředit na nic jiného, než na to, jak co nejvíc využít ten nepatrnej kousíček prostoru, kterej mi ještě zbýval. Při rychlosti, jakou kroužila kolem, mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych ji snad mohl dokázat sejmout - ale zkusit jsem to musel. Rozmáchl jsem se a vší silou hodil. Míček zaprskal a zmizel v prostoru pod námi.
Steelrose na okamžik přibrzdila a elegantně přešlápla.  Její plošina měla o dlaždici míň.
"Slušný zásah," kývla uznale.
Úžasem jsem bezmála ztratil rovnováhu. Já ji vážně zasáhl? Sotva jsem ale stačil sebrat další míček, oplatila mi to. Tak rychle, že jsem se nestihl přikrčit. Úder do stehna byl tak tvrdý, až mi do očí vyhrkly slzy.
"Ale neměl bys usínat na vavřínech," upozornila mě. Další dlaždice zmizela a já -  napůl ochromený bolestí - prostě spadl. Z úst mi vyklouzlo trapný zakňučení, ale žádný pád do hlubin se nekonal. Zachytilo mě silové pole jen pouhý metr pod ubohým zbytkem mojí plošiny - bylo to, jako žuchnout do peřin.
"Do hajz...lu," škytl jsem. Bolelo mě naprosto všechno. Jak je možný, že jsem takhle z formy? Visel jsem v prostoru jako moucha v pavučině a připadal si jako idiot.
Steelrose na mně tiše shlížela. Pak se sehnula a podala mi ruku. Tvářila se bezmála něžně.
"Nevedl sis nejhůř," řekla s úsměvem. Jestli jsem čekal, že se mi bude smát, podcenil jsem ji.
"Děláš si srandu?" zasípal jsem a pokusil se resuscitovat svůj vlastní smysl pro humor.
"Dalas mi na prdel. Ne, že bych si nekoledoval."
"Byl to pěknej mač. Pár týdnů tréninku a natřeš mi to."
"To si piš," šklebil jsem se. Zavřela dveře, uložila do paměti poslední skóre a vytáhla ze skříňky ručník. Hodila mi ho.
"Zvu tě na oběd, válečníku."
"Dík. Dám si sprchu a hned jsem dole. A Steelrose..."
"Ano?"
"Neříkej Iasonovi, jaká jsem padavka."
"Bez starosti...," vyprskla smíchy.
A já si jaksi mimoděk uvědomil, že nekouká na mně, ale kamsi za moje rameno. Nemusel jsem se ohlížet, abych zjistil, kdo tam stojí. Jen JÁ můžu mít takovou kliku.
"Žádné strachy," ujistil mě Iason. "Nic mi neřekne."
"Nedíval ses, že ne?" pípl jsem.
"Ehmmm, ne," prohlásil.
"Lhát teda neumíš."
Konečně se přestal přetvařovat a začal se smát. Objal mě.
"Pojď sem...jestli tě to uklidní, pokaždé mi to nandá úplně stejně. Poprvé mě sejmula po třiceti vteřinách. Bolí to?"
"Jo," přestal jsem předstírat, jaký jsem machr a blaženě se nechal hladit po zádech. Těch jeho rukou se nikdy, NIKDY nenabažím.
"Pomazlíš se se mnou...?" zaškemral jsem. Tiše vyprskl.
"Kdybych ti tenkrát v Tanaguře řekl, že mi jednou položíš tuhle otázku, myslel by sis, že jsem zešílel."
"Vidíš? Dokázal jsi to. Jsem ochočenej," nepřestával jsem kašpárkovat a ze všeho nejradši bych ho zmáčkl tak, až by se jeho tělo stalo neoddělitelnou součástí toho mého.
"Jsi zlatíčko," zašeptal a stiskl mě, až to zabolelo. "Miluju tě, ale teď máme povinnosti. Je tu Raoul."
"Děláš si srandu?"
"Ne. On jediný ví, že jsem tady. A porušil dohodu, do háje. Jen doufám, že tahle návštěva z Amoi je doopravdy poslední, nebo budu vraždit."
"Ale JE to jen zdvořilostní návštěva," ujistil jsem se. "Nehodlá tě přemlouvat, aby ses vrátil domů, nebo tak něco."
"Buď bez starosti," usmál se Iason. "Zmrtvýchvstání ještě neplánuji."
Stoupl jsem si na špičky a dal mu pusu na tvář.
"To jsem rád, protože já taky ne. Jdu do sprchy, uvidíme se v jídelně."
"Za deset minut dole."
Ještě nikdy jsem jeho náruč neopouštěl tak strašně nerad.
Jak vidíte - někdy není špatný, zjistit, jak velká jste padavka.
A na rovinu - být ochočený je ve skutečnosti mnohem příjemnější, než jsem si myslel.
Nezní to logicky, ale je to fakt.

Trhni si, Guyi. Miluju ho.



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tak já si taky zadoháním

(Nex, 6. 1. 2008 14:22)

Od středy ležím v horečkách, najednou včera skoro najednou ustoupily, tak jsem nabrala trochu síly fyzické a dneska tu sosám sílu duševní. Lepší než rehabilitace :-)

:o)

(Ada, 4. 1. 2008 13:21)

Pár minut před zápočtem? Týbrďo. Já jsem typický ztrémovaný nerv, když mě čeká jakákoli zkouška.
Asi bych to ani nevnímala...:o)
Kašli na filozofii, tul se!:o)))
*demoralizuje*

vrou!

(Kleio, 3. 1. 2008 13:07)

Je fajn dohánět nepřečtené kapitoly pár minut před zápočtem. JE to úžasný! Chtěla bych se tulit, ale filosofie volá... :)

Nezastřelím!:o)

(Ada, 3. 1. 2008 12:33)

Přišla bych o milou čtenářku...ale jinak souhlasím!
*chce se pomazlit*

zastřelte mě, prosím!

(Regila, 3. 1. 2008 10:06)

Protože tohle se nedá vydržet! Nejradši bych tam byla s nimi! Nebo ne, nejradši bych prostě byla jedním z nich! :))) A musím souhlasit,nechat se ochočit... a k někomu se stulit... a pomazlit se...hm... :) A takovýho adrenalinu po ránu! :)