Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mazaný jako Katze

1. 11. 2007

Doktorka polkla. Nějak se nemohla přestat třást. Poránu nebývala ve stoprocentní formě nikdy, ale dnes...dnes by ji na nohy nepostavil ani supersilný kofeinový cloumák asistenta Turnera.
Na druhou stranu věděla, že ji Základna (jíž za ta léta začínala vnímat jako živého, dýchajícího a mimořádně škodolibého tvora) jen tak skomírat nenechá. Věděla, kdy její tělo zásobit nezbytnou dávkou adrenalinu a tím ji zase přivést k životu.
Někdy Základnu ze srdce nesnášela. Zároveň - a tím si byla naprosto jista - věděla, že ji ta zatracená bestie udržuje v relativně dobré formě.
Každopádně...když se toho rána s třeštící hlavou vyplížila ze svého útočiště, pevně věřila, že ji čeká nějaký odporný, kostilámající úkol. Třeba zájezd Arquiliánů s akutní nevolností. Jenže...v přijímacím koridoru byl klid. Takový klid, až to začínalo být poněkud podezřelé. Jak se zdálo, Základna ji tentokrát nechala ve štychu.
Doktorka Corriganová opatrně zívla, zakňučela bolestí a vyčerpaně se vlekla k laboratořím. V účinky léků na kocovinu věřila zhruba stejně, jako na léčení kameny, ale tentokrát jí bylo tak zle, že se jim přece jen rozhodla dát šanci. Nakonec - jeden nikdy neví.
A co tě nezabije, to tě posílí.
Ověřit si to ovšem už nestačila. Uslyšela totiž to staré, známé vžummm. Signál, že klukům na letištním terminálu opět začala šichta. Signál, že jí nejspíš brzy zapiští pager a nějaký návštěvník bude potřebovat...jánevím...třeba lék na kocovinu? Doktorka Corriganová se cynicky uchechtla a připravila si dlaň, asi jako pistolník, který dělá povinných deset kroků, než tomu hajzlovi na druhém konci zaprášeného bulváru vystřelí mozek z hlavy. Skoro slyšela ten motiv z Tenkrát na západě...
Na přistávací ploše několik pater nad Základnou uslyšela neméně známé Cvak křup.
A potom huííí starého výtahu, který nově příchozí vezl k nezbytnému odbavení.
Už se začínala usmívat. Gestem Jessieho Jamese si procvičila prsty. Ještě pár vteřin...
ÍÍÍÍÍÍÍK! udělal pager.
Adrenalinový rychlík se zase rozjel. Všechno bylo, jak má být.

*****************************************************************

Obrazek"Promiňte," řekla rozpačitě mladičká asistentka. "Tady se nekouří."
Příchozí jí věnoval pohled, jaký použije štěně, když mu šlápnete na tlapku. Ale poslušně cigaretu típl.
"Promiňte," řekl tichým, velmi příjemným hlasem. "Jsem...jsem jen trochu nervózní."
"Není důvod. První návštěva na Zemi?"
"Vlastně ano."
"Vaše angličtina je báječná."
"Díky," usmál se. Vypadal dobře, takovým drsným, pouličním způsobem. Měl sice relativně jemné rysy - jako každý mladý amoiánec - ale způsob, jakým se pohyboval, ta aura klidné sebejistoty, která si nepotřebuje nic dokazovat, naznačovala, že tenhle mladý muž se o sebe v případě nouze dokáže postarat. Ta velká jizva na tváři a bradě sice poukazovala na skutečnost, že ne vždy jedná diplomaticky, ale také že patrně disponuje přinejmenším devíti životy. Pokud někdo vyvázne z hořící továrny na ohňostroje, napadlo asistentku, bude to tenhle...Katze.
Nahlédla do papírů.
"K-A-T-Z-E...zapsala jsem vás správně?" ujistila se.
"Jo. Poslyšte, potřeboval bych jednu informaci...ehm...jak se jmenujete?"
"Shirley."
"Shirley. Předpokládám...že nejsem první návštěva z Amoi za posledních...řekněme čtrnáct dní?"
"Ehm. Jistě chápete, že některé informace vám podat nesmím. I když bych ráda, skutečně, ale..."
"Jistě. Chápu. Někteří hosté si přejí zůstat inkognito."
"Nevím, kam tím míříte."
"Ale víte, Shirley. Víte...," hlesl a pomalu vstal.
"Pane Katze, já..." zašeptala, rudá až za ušima. Dokonce před ním o krůček ucouvla.
"Dobrééé ráno," zazpívala doktorka Corriganová. Asistentka sebou přistiženě trhla, strčila jí do ruky složku a promptně zmizela za dveřmi. Doktorka tiše zavrtěla hlavou.
Zrzavý mladík jí věnoval milý, demoralizující úsměv trošku nakřivo.
"Dobrý den. Předpokládám, že vy jste tu Velký šéf," podal jí ruku.
"Šetřete dechem. Copak vám chybí, mladý muži?"
"Ach...čím mám začít?" zvedl obočí.
Meggie Corriganová se konečně dokázala doopravdy usmát. Onou kýženou poslední kapkou, která otevřela adrenalinové rezervy a utopila v nich poslední zbytky její Kocoviny měla tentokrát podobu malé značky v jeho přijímacím formuláři. Kódu intergalaktického letiště. Intergalaktického letiště na Amoi, abychom byli přesní. Netušila proč, ale byla přesvědčená, že tohle bude ještě zajímavé.
A pokud ji instinkt neklame, mají se její zbožňovaní Milenci Amoiští ještě na co těšit.
Druhé dějství právě začalo.

                                            Pokračování příště...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ale to takyyy...:o)

(Ada, 2. 11. 2007 20:29)

ale...o jednom kocourkovi tu řeč bude, to zase jo...:o))
*tajemně se usmívá*

Mnooo

(Kleio, 2. 11. 2007 19:55)

Chííí, já bych řekla, že já a jedna Kočka. ;D

*mrk*

(Ada, 2. 11. 2007 12:18)

Mám rozepsanou jednu tulící scénu. Ale neřeknu, kdo s kým.:o)

*zvědavá*

(Kleio, 1. 11. 2007 20:58)

A moc! :)

No...

(Ada, 1. 11. 2007 18:39)

Prozradím jen tolik, že dvakrát nadšení nebudou...:o)) Ale možná kecám.;o)

Juj!

(Regila, 1. 11. 2007 17:03)

Návštěva! Fíha... to jsem zvědavá co na ní řeknou...